Jeden chybný krok

23. ledna 2017 v 17:42 | Marsi :) |  Téma týdne

Jeden chybný krok

Jeden chybný krok,
jako jedu lok.
Rázem vše se změní,
pryč je krásné snění.

Moje láska odchází,
nechal jsem jí v nesnázi.
Pro tu jednu chvíli,
ztratila už víry

Ty oči uplakané.
Avšak srdce stále plane.
Horké slzy stékají,
výčitky mi šeptají.

Pro tu jednu chvíli,
pocit viny sílí.
Všechno rázem skončilo.
Všechno krásné zničilo.
 

Nefilim

23. února 2016 v 18:43 | Marsi |  Povídky

Nefilim

Seděla v rohu staré zaprášené garáže a horké slzy jí stékaly po bledých lících. Už nedokázala snášet nechutné poznámky lidí a jejich nenávistné pohledy. Všichni se ji snažili vyhnout. Stranili se ji. Nikdo nechtěl mít s Leiou nic společného. Lidí z ní měli strach, protože byla jiná, lišila se od ostatních. Když se malá Leia narodila, byla to obyčejná krásná holčička. Ale poté, co dospěla do věku deseti let, začalo se dít něco zvláštního. Lei ze zad vyrostla blankytně modrá křídla a na pažích se jí objevilo tetování v barvě jejich křídel v podobě složitých ornamentů. I přes to, že její rodiče vyhledali spousty odborníku, nikdo nedokázal vysvětlit tento nepochopitelný jev, nikdo nedokázal Leiu zbavit jejího trápení. Postupem času si zvykla na to, že se ji děti ve škole smějí a lidé se jí začínají vyhýbat, ale bylo to těžké. Čím starší Leia byla, tím hůř se k ní ostatní lidé chovali. A teď když měla sedmnáct, to bylo zdaleka nejhorší. Mladá dívka se je snažila ignorovat, ale ne vždy se ji to dařilo. Někteří ji rádi častovali různými sprostými nadávkami. Nejvíce ji ale trápilo, že se nemá komu svěřit se svým trápením. Neměla nikoho, komu by se mohla vyplakat na rameni. Její rodiče ji milovali, to ano, ale i přes to šlo v jejich očích vidět jakýsi druh odporu. Bilo se to v nich a nevěděli, co s tím mají dělat. Lei už to všechno začínalo lézt na nervy. Naštvaně se zvedla ze země a otřela si své uslzené tváře. Rázným krokem se vydala k východu s opuštěné garáže, když tu koutkem oka zahlédla pohyb. Zastavila se a zahleděla se do šera, směrem kde spatřila ten letmý náznak pohybu. Stál tam jakýsi kluk. Pomalu se začal k Lei přibližovat. Leia zpozorněla. Třeba jí chce nějak ublížit, napadlo ji.
"Ahoj," pozdravil kluk vlídně, "jmenuji se Josh. Viděl jsem, jak jsi sem vrazila potom, co tě ti lidé na ulici uráželi." řekl a nejistě sklopil zrak. Nezdálo se, že by chtěl dívce nějak ublížit.
"Je mi líto, že jsi plakala. Chtěl jsem tě nějak utěšit, ale nevěděl jsem jak. Tohle moc neumím." dokončil a nervózně se usmál. Lei došlo, že tohle je po dlouhé době někdo, kdo s ní mluví jako s normálním člověkem. Ba co víc ten kluk se choval dokonce mile. Leia si uvědomila, že na Joshe už hodnou chvíli zírá, zatímco on čeká, až něco řekne. Slabě se usmála a promluvila:
"Já jsem Leia. Ty, ty se mě něštítíš?" byl sice milý, ale člověk nikdy neví a Leia už se spálila tolikrát, že jen tak někomu neuvěřila. Josh zvedl jedno obočí a nasadil překvapený výraz.
"Ne. Nevidím důvod, proč bych se tě měl štítit." řekl, "Nejsem jako ti tam venku. Já nesoudím lidi podle vzhledu." dodal vcelku naštvaným hlasem. Jeho výraz ztvrdl, až z něj šel strach. Leia o krok ucouvla. Pak si ale uvědomil, že to přehnal. Leia byla jen opatrná, protože lidé se k ní zrovna hezky nechovali. Trochu zalitoval, že tak vystartoval a smířlivě dodal:
"Promiň, chápu tvou opatrnost. Popravdě, nechci ti ublížit ani mi nepřijdeš ohavná nebo tak něco. Vlastně se mi tvá křídla moc líbí, jsou překrásná." opět nervózně sklopil oči a zarděl se. Leiu toto prohlášení doslova šokovalo. Slyšela toho už hodně, ale ještě nikdo, nikdy nepochválil její křídla. Nervózně se na mladíka usmála.
"D-d-děkuju." vykoktala, "Ty jsi vážně moc milý Joshi." Joshe evidentně potěšilo, že ho nazvala milým.
"Nechceš se jít třeba někam projít?" zeptal se, a když viděl v její tváři smíšený výraz, z toho, že by znovu měla vyjít ven mezi ty příšerné lidi, dodal:
"Neboj se, když budeš se mnou, nikdo tě nebude urážet. O to se postarám." Leia se na Joshe znovu usmála, líbilo se ji jeho prohlášení. Kývla na souhlas a oba vyšli na ulici. Ve světle pouličních lamp si Leia konečně mohla Johse pořádně prohlédnout. Měl husté, na ježka ostříhané černé vlasy a čokoládově hnědé oči. Byl vcelku vysoký a měl svalnatou postavu. Evidentně vzbuzoval respekt. Lidé se na Leiu neodvážili skoro ani křivě podívat. Šli tiše vedle sebe a Leia si užívala toho, že si ji lidé pro jednou nevšímají a nepokřikují na ni. Josh se usmíval, zjevně byl sám se sebou spokojený.
"Vidíš," řekl a v hlasu mu zazníval vítězoslavný podtón, "já ti říkal, že si nic nedovolí." Leia se na Joshe usmála a poprvé po dlouhé době se cítila příjemně. Znovu mezi nimi zavládlo ticho, ale ani jednomu z nich to nevadilo. Po nějaké době, když ušli asi třičtvrtě kilometru se Josh zeptal:
"Nechceš zajít na něco k jídlu? Kousek odsud je bistro, kde dělají ty nejlepší hamburgry na světě." Usmál se a čekal na odpověď. Leia chvíli váhala, ale nakonec souhlasila. Vytáhla mobil, naťukala rychlou sms a na vysvětlenou dodala:
"Jen jsem psala mámě, že se zdržím. Vyšiluje když nepřijdu včas a nedám jí vědět." pokrčila rameny.
"Jako každá máma." Řekl zvesela Josh a pomalu vyrazili k bistru. Po pěti minutách chůze došli na místo. Bistro působilo velmi útulně. Zapadli do červených boxů a Josh se Leii zeptal na co má chuť.
"Dala bych si cheesburger a hranolky." Josh se ušklíbl.
"Dobrá volba." pochválil ji. Chvíli seděli tiše a čekali na obsluhu, ale ta pořád nepřicházela. Servírka si nově příchozích všimla, ale nějak se jí nechtělo jít obsloužit tu okřídlenou holku, i když její doprovod se jí líbil. Snažila se předstírat, že má hodně práce a že si nových hostů nevšimla. Jenže po dalších deseti minutách už svého divadla musela nechat, a tak se vydala ke stolu pro objednávku. Josh už se začal netrpělivě ošívat. Chování servírky se mu nelíbilo. I Leia si všimla chování obsluhy a trochu posmutněla. Servírka dorazila ke stolu, otočila se k Joshovi a zeptala se:
"Tak co to bude?" očima koketně hleděla na Joshe a Lei si nevšímala. Josh se rozhodl oplatit ji stejnou měrou. Aniž by spustil oči z Lei, povýšeně odpověděl:
"Dáme si dva cheesburgery, dvoje hranolky a kolu." Servírku trochu znejistěl jeho nepřívětivý tón. Na to Josh ještě dodal:
"A pospěšte si. Neradi bychom tady s mou přítelkyni strávili zbytek večera." Servírka jen cosi zamumlala a odběhla. Leia se na Joshe překvapeně dívala. Trochu jí vyvedlo z míry, že ji nazval svou přítelkyní. Josh se na ni šibalsky usmál a omluvně pokrčil rameny.
"No co. Aspoň ji to naučí, jak se má chovat." Leia se usmála a byla ráda, že je tu Josh s ní. Chvíli seděli mlčky a pak se Josh zeptal:
"Co posloucháš za hudbu?" Leia otázku nečekala, rozhlížela se po bistru a přemýšlela proč se k ní Josh chová tak hezky, takže jí otázka zaskočila.
"Já vlastně ani nevím, nemám žáden vyloženě vyhraněný směr. Mám ráda klavírní skladby, ale i rockové písničky." odpovědla Leia. "Co ty?" zeptala se naoplátku. Josh se opět šibalsky usmál.
"Já náhodou hraju na klavír. Taky mám moc rád klavírní skladby. Snažím se i sám skládat." To Leiu zaujalo.
"Mohla bych si tě někdy přijít poslechnout?" zeptala se a v jejím hlase bylo znát, že ji to zajímá. Joshe to potěšilo.
"Bude mi ctí, zahrát ti." Další hovor přerušila servírka, která jim přinesla jejich jídlo. Tentokrát už Leiu nepřehlížela, dokonce se na ni i usmála. I když to byl spíš jen pokus o úsměv. Leia i Josh poděkovali a pustili se do jídla, oba už byli vyhladovělí. Po jídle ještě chvíli seděli v bistru a povídali si. Pak Josh za oba zaplatil a veškeré Leiny námitky odmávl. Vyšli ven do vlahé letní noci, a Josh se zeptal Lei kde bydlí a nabídl ji, že ji doprovodí. Leia ráda souhlasila, bylo jí příjemně ve společnosti tohohle kluka. Šli dále, povídali si a po nějaké době se Josh nesměle zeptal, jestli by u nedala své telefonní číslo. Leia mu číslo ochotně dala s tím, že ho moc ráda zase uvidí. Pokračovali v cestě, když v tom uslyšeli nějaký hluk. Lidé se shromažďovali dole na ulici, před obřím domem. Když se Leia i Josh pořádně zadívali, zjistili, že ten dům hoří a hasiči dělají, co mohou, aby plameny dostali pod kontrolu. Jeden z hasičů držel nějakou ženu, která křičela a snažila z jeho rukou dostat. Leia se podívala do horního patra obrovského domu a došlo ji proč ta žena tak vyvádí. Z okna v horním patře vykukovala malá hlavička dítěte. Křičící žena byla zřejmě jeho matka, která chtěla své dítě zachránit. Hasič dole pod oknem, křičel na malou holčičku, oslovoval jí Anabeth, aby skočila dolů, že ji zachytí do sítě, která byla natažená pod oknem. Anabeth se ale nejspíš bála a nechtěla skočit ani za nic. Jenže dům byl celý v plamenech a hasiči se k ní neměli jak jinak dostat, musela skočit. Leia neváhala, roztáhla svá blankytně modrá křídla a rozletěla se k oknu nejvyššího patra. Když se k oknu dostala, uviděla, jak se v bytě zhroutil strop a Anabeth zděšeně uskočila od okna. Leia byla nucena vlézt pro malou holčičku až do hořícího bytu. Josh dole zděšeně vykřikl:
"Leio! Buď opatrná!" Matka dítěte vše sledovala se zatajeným dechem. Všichni čekali, co se bude dít dál. Leiny křídla trochu sežehly plameny, když se protahovala oknem. Bolestně zasténala, ale jinak si toho nevšímala. Popadla malou Anabeth, holčičce mohly být maximálně čtyři roky, a vylétla s ní ven z hořícího pekla. Přivinula si děvčátko do náruče a snažila se jí ochránit před plameny. Dole všechno lidé sledovali se zatajeným dechem. Když spatřili Leiu, jak se pomalu snáší s dítětem v náručí dolů na chodník, všichni vydechli úlevou. Leia přistála kousek od hasiče, který ještě pořád držel vyděšenou matku. Jeho stisk však už povolil, žena se mu snadno vysmekla a vzala svou malou dceru do náručí. Po tvářích jí tekly slzy štěstí. Objímala Anabeth a děkovala Lei. Chvíli poté co Leia přistála se za ni Josh rozběhl. Teď stál vedle ní a sledoval, jak lidé začínají Lei pozvolna projevovat obdiv. Davem šuměl vzrušený šepot a všichni se tlačili k okřídlené dívce, by jí buď obdivně poplácali po rameni anebo pronesli pár pochvalných slov. Josh si jako jeden z mála všiml, že Leia je zraněná. Sama Leia moc nevnímala lidi kolem sebe. Měla popálená křídla i paže a dost jí to bolelo. Jeden z hasičů si také všiml jejich zranění a než stihl Josh něco udělat, hasič rázně zakřičel:
"Ustupte lidi! Copak nevidíte, že je zraněná?! Zdravotník! Kde je zdravotník?!" Lidé začali zvolna ustupovat, udělali mezi sebou místo, aby zdravotník mohl projít.
"To co jsi udělala, bylo úžasné." Zašeptal ji Josh do ucha a vzal ji za ruku. "Neboj, budeš v pořádku." Dodal ještě. Leia se na Johse vděčně usmála. Věděla, že bude v pořádku a také věděla, že lidé se na ni ode dneška budou dívat jinak.

Probuď se!

22. února 2016 v 12:12 | Marsi |  Téma týdne

Probuď se!

Probuď se prosím.
U srdce nosím,
přívěšek lásky,
na čele vrásky.

Probuď se přeci,
nezůstaň v kleci.
Uvězněn v těle.
Prosím tě směle.

Probuď se, no tak,
nezkoušej opak.
nemůžeš jít,
mě nechat bdít.

Probuď se lásko!
Odejdi masko.
Smrti se nedej,
cestu svou hledej.

Vždyť už je ráno,
však nebylo přáno.
Opouštíš svět,
bez dalších vět.
 


Cena života

15. února 2016 v 18:07 | Marsi |  Téma týdne

Cena života

Běží dál a dál,
jakoby se bál,
přes obilný lán.

Klade nohu před druhou,
utíká za svobodou,
už mu ji vzít nemohou.

Zvuky kroků za ním zní,
to je snad sen, snad pouze sní,
běží už přec tolik dní.

Padá k zemi únavou,
temné nebe nad hlavou,
v srdci bolest svíravou.

Už ho mají ve své moci,
zůstal sám a bez pomoci,
nedožije další noci.

Už jim není po chuti,
zbaví se té havěti,
duše k nebi odletí.

Jakou hodnotu má pro ně živý,
když se choval jako divý.
Nedal se ovládnout,
tak nemohl zapadnout.

Anonymita

15. září 2015 v 19:55 | Marsi |  Téma týdne

Anonymita

Ze tmy bledé tváře hledí,
kde jsou, kdo jsou, nevědí.
Oči plné strachu mají,
neví nic a nic neznají.

Jedna za druhou se šine,
po cestě, co vpřed se vine.
Nikdo neví kam že kráčí,
nevědomost, ta jim stačí.

Vedle sebe tiše stojí,
zeptat se: "Kdo jsi?" se bojí.
Neví nic a nic nevědí,
bojí se odpovědí.

Nechtějí znát podrobnosti,
ani své, či cizí ctnosti.
Takhle jim to přeci stačí,
svědomí je přec netlačí.



Život není fér

7. září 2015 v 20:26 | Marsi |  Téma týdne

Život není fér

Vede tudy spousta cest,
Kudy jít, nechat se vést?
Jedna střídá jinou,
Jak nepotkat se s vinou?

Chtěl bych dostát slibu,
a neudělat chybu.
Osud překážky mi staví,
svá vítězství slaví.

Svůj boj hrdě svádím,
oháním se mládím.
Avšak život tiše čeká,
nikdy nic ho nevyleká.

Stále někde číhá
a pořád mě stíhá.
Chvíli štěstí překazí
člověka tím porazí.

Život není fér,
už mám dost těch her,
které s námi hraje,
které člověk nevyhraje.





Síla rozhodnutí

24. srpna 2015 v 21:21 | Marsi

Síla rozhodnutí


James běžel, jak nejrychleji dovedl. Musel to stihnout, ani náhodou si nemohl dovolit přijít pozdě. V duchu prosil boha, aby mu pomáhal. Snažil se nemyslet na nejhorší, ale bylo to těžké. Auto se mu uprostřed pouště porouchalo a on neměl čas na to, aby ho začal spravovat. Potřeboval se co nejrychleji dostat k opuštěné vojenské základně, asi dvě míle od místa, kde musel zanechat auto. Pokyny byly jasné, buď dorazí deset minut po dvanácté do skladiště zbraní opuštěné vojenské základny, anebo se může rozloučit s životem dvou dívek, které pro něj tolik znamenaly. Unesli je kvůli němu. Nemohl dovolit, aby zemřely, i kdyby měl za jejich záchranu položit život. To on zkřížil cesty těm mafiánům a překazil jim plány. Jednoho z nich v sebeobraně zabil. Syna jejich vůdce a ten se chtěl za jeho smrt náležitě pomstít. Jen díky tomu, že měl tvrdý vojenský výcvik, dokázal v těchhle šílených podmínkách vyvinout takovou rychlost a vytrvalost. Bylo hrozné horko a písek byl rozžhavený sluncem. A není divu, bylo kolem poledne, nejhorší část dne. Nikdo normální by se v tuhle dobu do pouště nevydal. James se ale hnal dál jako střela. Po čele mu stékaly potůčky potu. Měl na sobě celou vojenskou výstroj, kromě samopalu. Ten by ho příliš zpomaloval. Za pasem měl zastrčené dvě automatické zbraně a jeden ze dvou nožů. Druhý měl připevněný ke stehnu. I když se snažil na nic nemyslet a soustředit se pouze na běh, hlavou mu vířilo několik myšlenek. Mohl to být tak krásný život. Pomyslel si. Jeho přítelkyně Rose ho milovala a on miloval ji. Bála se o něj, když jako voják jezdil na mise. A tak se ve svých třiceti osmi letech rozhodl odejít z armády a přidat se k zásahové jednotce u policie, aby nemusel odjíždět na několika měsíční mise a opouštět Rose na tak dlouhou dobu. Rose sice namítala, že jeho nové zaměstnání není o nic méně nebezpečné, ale byla ráda, že má Jamese alespoň doma. Nikdy se nebál, byl zvyklý vystavovat se nebezpečí, ale teď unesli Rose, aby se mu pomstili. Ani to jim však nestačilo. Unesli také Kate a tím mu zasadili dvojitou ránu. Kate měl rád, stejně jako by měl rád svou sestru, kdyby nějakou měl. Kate byla kdysi do Jamese zamilovaná, ale on to tak nikdy necítil. To Rose byla ta pravá. Kate se s tím po čase vyrovnala a dokonce se s Rose skamarádila. Ty dvě si opravdu dobře rozuměly a James byl za to rád. Rose miloval, ale Kate pro něj byla také důležitá. Kdysi ho vytáhla z těžkých depresí a dokonce mu zachránila, život, když se pokusil o sebevraždu. Stále běžel a snažil se vymyslet nějaký plán, jak ty dvě dostat z nebezpečí. Konečně se dostal k základně a spatřil skladiště, u jehož dveří stáli po stranách dva chlapi na stráži. James Zpomalil do chůze. Když došel ke vstupu do budovy, jeden z těch chlápků mu zastoupil cestu.
"Zbraně necháte tady." řekl ostře. James jízlivě pozvedl jedno obočí.
"Vážně? A kdo mě k tomu přinutí?" opáčil ironicky.
"Já bych třeba mohl." Ozvalo se Jamesovi za zády. Byl to Jefferson. Jejich vůdce v doprovodu dvou goril. James se otočil a upřel na něj tvrdý pohled.
"Nebo snad chceš, aby se tvé sladké Rose nebo Kate něco stalo?" řekl ledově.
"Ne, to nechci." odvětil James ještě ledověji a začal své zbraně jednu po druhé podávat chlapíkovi, který mu zastoupil cestu.
"Kde jsou? Chci je vidět. Hned." řekl James rozhodně s pohledem opět upřeným na Jeffersona. Ten se jen chladně usmál a klidně odvětil.
"Následujte mě, pane Hale." Zvolna vešli do ztemnělého skladiště. Jamese náhle oslepilo ostré světlo zářivek, když někdo rozsvítil. Jeho oči po chvíli přivykly světlu a James spatřil, jak uprostřed prázdného prostoru stojí dvě židle a k nim jsou přivázány dvě dívky. Každá k jedné židli. Obě měly svěšenou hlavu na prsou. Když se v místnosti rozlilo světlo, obě se pokusili zvednout hlavu. Povedlo se to však pouze tmavovlásce. Byla to Kate. Plavovlasá Rose hekala námahou a hlava ji spadla zpátky. James stál jako opařený, když spatřil podlitiny na Katině tváři. V očích měla slzy, ale i přes to se pokusila na Jamese povzbudivě usmát. To byla celá Kate. James už to nevydržel a s křikem se vrhnul na Jeffersona.
"Co jsi jim udělal, ty hajzle?!" než se ale k Jeffersonovi vůbec dostal, zastoupili mu cestu ti dva namakaní borci a dostal tvrdou ránu pěstí do břicha. Než však přišla další rána, Jefferson zakročil.
"Nechte ho." Přikázal a s lhostejným výrazem v obličeji sledoval Jamese lapajícího po dechu.
"Nic vážného slečny netrápí." pronesl Jefferson pomalu. "Jsou přeci stále na živu, no ne?" Nečekal na odpověď a dodal. "Což se bohužel nedá říct o mém synovi." Zároveň pokynul své ochrance, oba přešli doprostřed místnosti směrem k dívkám a každý muž se postavil k jedné z nich .
"Ať vás ani nenapadne pokoušet se mě znovu napadnout. Příště to odnesou Rose a Kate za vás pane Hale." Jeffersonovi nebezpečně blýsklo v očích. A u hlav obou dívek se objevily zbraně.
"Chtěl jste mě a já přišel. Pusťte je a můžete si se mnou dělat, co chcete." Řekl James, ale nespustil při tom pohled z obou dívek.
"Máte pravdu. Chtěl jsem vás. Ale nechci vás zabít, to ne." Jefferson se usmíval. James se zamračil, ani trochu se mu nelíbil výraz v mafiánově tváři.
"Chci, abyste trpěl stejně jako já, když jste mi zabil syna." Jeffersonův úsměv se roztáhl přes celou tvář.
"Nuže pan Hale, nebudeme už dále chodit kolem horké kaše a přejdeme rovnou k věci. Souhlasíte?" Ani teď nečekal na Jamesovu odpověď a rovnou pokračoval.
"Takže pane Hale, pozval jsem si vás sem proto, abyste si vybral." James se zamračil, zatím nechápal, kam Jefferson míří.
"Je to prosté, prostě máte dvě možnosti. Vyberte si jednu z dívek, s kterou chcete odejít. A já slibuji, že vám nebudu bránit." Jefferson se odmlčel. Jamesovi pomalu docházelo, o co jde a zeptal se.
" Co bude s tou druhou dívkou?" Jefferson se usmál a působil u toho jako divoká šelma na lovu.
"Ta tu zůstane a zaplatí za život mého syna. Život za život." Než stačil James něco říct, mafián pokračoval. "Druhá možnost je, že si odmítnete vybrat. Ovšem v tom případě tu zůstanou obě dívky a vy budete truchlit nad dvěma mrtvolami." Jeffersonovi se ve tváři objevil vítězoslavný výraz. James zůstal jako přikovaný.
"Vezměte si můj život a dívky propusťte." zkusil James navrhnout, ale dobře věděl, že s tímhle neuspěje. Musel to alespoň zkusit.
"Nechci váš život. Už jsem vám to říkal. Chci, abyste trpěl. Rozumíte?!" ječel Jefferson navztekaně. Pak se vzpamatoval a klidným hlasem pokračoval. "Nuže, máte minutu. Vyberte si, anebo se s nimi rozlučte." James nevěděl, co má dělat. Jak si měl vybrat. Rose miloval. Nedokázal si představit, že ji ztratí, že už ji nikdy nebude moct obejmout, ani políbit. Byla smyslem jeho života. A pak tu byla Kate. Dívka, která ho zachránila. Pomohla mu, když neměl nikoho. Měl ji rád, hrozně rád. Nedokázal si představit, že by tady už nebyla. A už vůbec si nedokázal představit, že jí odsoudí k smrti a bude s tím muset žít do konce svého života. Z myšlenek ho vytrhnul hlas.
"Tak co? Která z nich bude ta šťastná a odejde s vámi domů?"
"Jste nehorázná stvůra. Za tohle mi zaplatíte." Vyhrožoval James. Byl zoufalý. Jefferson se jen usmál.
"Pět, čtyři, tři, dva, jedna, nula." odpočítal mafián. "Poslední možnost Hale." vybídl ho Jefferson. James stál a nedokázal se nadechnout. Nemohl.
"Zastřelte je obě." vyštěkl Jefferson.
" Ne!" vyrazil ze sebe James zničeně. " Rosie ne." James svěsil hlavu a Jefferson se vítězoslavně ušklíbl. Místností se ozval jeden jediný výstřel, který proťal tíživé ticho. Ve stejnou chvíli James tiše zamumlal.
"Odpusť mi Kate. Prosím odpusť mi." Jefferson i se svými kumpány opustil skladiště. U východu se ještě otočil a zavolal na Jamese.
"Jsme vyrovnáni, pane Hale." James stál na místě se svěšenou hlavou a po tvářích mu stékaly slzy.
"J-J-Jamesi." zaznělo tiše. James s sebou trhnul a vzhlédl. Uviděl Rose, které se podařilo zvednout hlavu. I ona plakala. James k ni zvolna vykročil, rozvázal ji a jejich oči se střetly. Měl v srdci obrovskou díru. I Rose stejně jako Kate měla na obličeji podlitiny a na pažích několik řezných ran. Jamese bolel pohled na její rány. Vzal její obličej lehce do dlaní.
"Rosie. Já, já nemohl jsem jim dovolit, aby tě zabili." Třásl se mu hlas. "Rosie, miluju tě. Omlouvám se, nechtěl jsem, aby ti ublížili. Nechtěl jsem ani, aby ublížili Kate. Bože Kate. Je to moje vina." Hlas se mu zlomil a hlava mu klesla Rose na kolena. Vzlykal.
"Ššššš" utěšovala Rose Jamese a zvolna ho hladila po vlasech. Věděla, že jakákoliv slova útěchy by teď byla zbytečná. Když Jamesovi došly slzy, zvedl hlavu, postavil se a konečně dostal odvahu pohlédnout směrem k mrtvé Kate. Hlava ji volně ležela na prsou a ze spánku ji vytékal pramínek krve. Tělo nespadlo ze židle, protože k ní bylo ještě pořád přivázané. Zármutek nahradil vztek. James stál, díval se na Katino tělo a věděl, že tímhle to nekončí.
" Já si tě najdu Jeffersone. Najdu a pak mi za tohle všechno zaplatíš." prohlásil.


Touha

17. srpna 2015 v 14:51 | Marsi |  Téma týdne

Touha

Venku už byla naprostá tma. A není se čemu divit, byl leden a v zimě se hold stmívá mnohem dřív, než v letních měsících. Dívala jsem se z okna svého luxusního bytu a spatřila, jak se z nebe snáší několik sněhových vloček. Vypadalo to, že počasí dnes v noci nebude moc příznivé. Ušklíbla jsem se. Venku před domem by na mě měl za patnáct minut čekat můj řidič. Poté, co si mě pan Roberts vybral abych vedla jeho advokátní kancelář, přidělil mi i mého osobního řidiče. Akce, která se dnes konala, byla vlastně na oslavu mého úspěchu. Byla jsem jednou z nejlepších advokátek v Seattlu, což byl také důvod, proč si pan Roberts vybral právě mě. Náhle jsem zaslechla, jak někdo zvoní, přešla jsem ke dveřím a zvedla telefon.
"Slečno Johansonová, váš vůz je připraven." ozvalo se.
"Děkuji. Dejte mi minutku, hned budu dole Georgi."
George byl můj osobní řidič a přes všechny mé prosby, aby mě oslovoval Veronico mi stále říkal slečno Johansonová. Šla jsem zpátky do obýváku, kde jsem položila svou jednoduchou černou kabelku a vrátila se do předsíně. Ve velkém zrcadle jsem zkontrolovala svůj vzhled. Na sobě jsem měla dlouhé rudé šaty a krajkovými rukávy, záda zůstala holá až po pas. Dlouhé zlaté vlasy jsem měla natočené a přehozené přes jedno rameno. Nohy mi zdobily nádherné lodičky v barvě šatů. Když jsem se ujistila, že je vše v pořádku, popadla jsem černý kabát a přešla k výtahu, který byl součástí mého bytu. Všechny byty v tomhle věžáku měly svůj vlastní výtah. Sjela jsem dolů do garáží, kde už na mě George čekal. Když mě uviděl, obešel auto a otevřel mi zadní dveře černého Mercedesu.
"Dnes vám to moc sluší, slečno Johansonová." řekl s úsměvem.
Poděkovala jsem mu také s úsměvem a nastoupila do auta, Po celou dobu jízdy jsme oba mlčeli. Hlavou mi vířilo několik myšlenek. Především se týkaly případu, na kterém jsem pracovala. Tedy před tím, než si mě pan Roberts vybral za ředitelku firmy. Chtěl, abych se pořádně zorientovala v nové pozici, a proto případ předal jinému advokátovi a to i přes veškeré moje protesty. Byl to zapeklitý případ, už dlouho mi nedal spát. Věděla jsem, že nějaké řešení existuje, jen jsem na něj nemohla přijít a to mě neskutečně štvalo. Další mé myšlenky se týkaly Matta, který mi po mém chladném odmítnutí už nezavolal. Proud myšlenek jsem musela přerušit, jelikož jsme po dvaceti minutách jízdy dorazili na místo. George mi opět otevřel dveře a počkal, až vystoupím.
"Zavolejte, až budete chtít odjet." řekl přátelsky a pak ještě dodal: "A gratuluji k povýšení."
Znovu jsem poděkovala a zamířila směrem ke vchodu luxusní restaurace, v jejímž sále se měl konat dnešní firemní ples. Pan Roberts stál ve foyer se svou manželkou a oba se bavili s jakýmsi mužem, kterého jsem neznala. Pan Roberts mě přívětivě uvítal a představil mě neznámému muži. Ukázalo se, že je to jeho syn, který jak jsem věděla žil už pět¨let ve Francii a úspěšně tam vedl jeden módní časopis.
"Ještě chvíli počkáme, až dorazí i ostatní a ples zahájíme. Chtěl bych všem oficiálně oznámit, že jste se stala ředitelkou." Řekl pan Roberts, pomohl mi z kabátu a ukázal stůl, u kterého jsem měla sedět spolu s ním, jeho ženou, synem a několika advokáty, jež měli v kanceláři vyšší postavení. Číšník, který roznášel pití, nám ke stolu donesl šampaňské. Chvíli jsme probírali věci z práce, než pan Roberts usoudil, že je na čase zahájit ples. Vydal se směrem k pódiu, kde hrála živá hudba, vystoupil nahoru a požádal zpěváka, aby si dali pauzu. S sebou si vzal také svou skleničku se šampaňským.
"Dámy a pánové," zahájil svůj proslov, "všechny vás vřele vítám na této významné události. Jak jistě víte, náš současný ředitel pan Donoven," pozvedl skleničku a kývl směrem k němu, "se rozhodl, že odejde do důchodu, a proto bylo třeba vybrat na jeho pozici někoho nového. Musím říct, že to nebyl tak úplně lehký úkol. Přeci jen je v naší kanceláři spousta schopných lidí. Svolal jsem radu, která mi měla v obtížném výběru pomoci. Po dlouhém uvážení naše volba padla na mladou, progresivní a vynikající advokátku slečnu Jahansonovou. I přes to, že u nás působí pouhé tři roky, ukázala, že dokáže sama vyřešit i ty nejsložitější případy. A co víc ukázala se i jako velmi schopná manažerka. Proto bych ji rád popřál mnoho štěstí a zdaru v nové funkci. Věřím, že mou kancelář povedete skvěle slečno. Gratuluji k postupu. A na to si připijeme." dokončil pan Roberts, pokynul skleničkou směrem ke mě a napil se. Po něm to zopakoval také celý sál. Povstala jsem, kývla směrem k Robertsovi na znamení díků a také se napila ze své skleničky. Sálem zazněl potlesk a hudba začala zvolna hrát. Zábava se postupně rozjela. Všichni si se mnou chtěli zatančit a všichni mi gratulovali k úspěchu. Za celé tři hodiny jsem se ani na chvíli nezastavila a ke všemu mi hlavou vířilo spoustu myšlenek. Na nedokončený případ, na to kolik se toho budu muset naučit, abych zvládla svou novou funkci, na Matta. Bylo toho na mě moc. V poslední době se to na mě valilo ze všech stran. Nutně jsem potřebovala vypnout, a proto jsem se rozhodla, že se odsud nenápadně vytratím. Vyšla jsem ze sálu, vyzvedla si svůj kabát a z kabelky vytáhla mobil. Vyšla jsem do chladného vzduchu a vytočila číslo. Po druhém zazvonění se ozval hlas.
"Veronico?" hlas zněl vcelku překvapeně.
"Matte, myslíš, že bych se mohla zastavit?" zeptala jsem se opatrně. V telefonu bylo chvíli ticho, ale pak Matt opět promluvil a zněl ještě překvapeněji, než před tím.
"Ale jistě, budu moc rád. Za jak dlouho tady budeš? Jsem doma, takže můžeš kdykoliv."
Usmála jsem se pro sebe.
"Za deset minut. Tak zatím." odpověděla jsem a zavěsila. U chodníku stál zrovna jeden taxík. Vzala jsem si ho a řidiči nadiktovala adresu. Nevolala jsem George, to by trvalo příliš dlouho. Matt bydlel podobně jako já v jednom luxusním bytě. Byl to úspěšný podnikatel a seznámili jsme se, když mi pan Roberts přidělil jeho případ. Vím, že s klienty bych si nic začínat neměla, to bylo zakázané. Snažila jsem se od něj držet dál, ale bylo to těžké. Od začátku mezi námi něco bylo. Táhlo nás to k sobě. I přes to jsem Mattovi dala dost jasně najevo, že nic nebude. Vůbec netušil, že to cítím stejně jako on, to proto zněl tak překvapeně, když jsem mu zavolala. Toužila jsem po něm a navíc technicky vzato už nebyl mým klientem. Věděla jsem, že je to jen chabá omluva, ale dnes mi to bylo jedno. Přesně jak jsem řekla, o deset minut později jsem stála před obrovským věžákem. Matt na mě čekal dole u výtahu. Když mě uviděl, mírně se zarazil a rozšířily se mu zorničky. S úsměvem jsem ho pozdravila a políbila na tvář.
"Veronico, myslel jsem, že už mě nikdy nechceš vidět." řekl a ukázal směrem k výtahu, abych nastoupila.
"Matte, omlouvám se."
Vyjeli jsme nahoru a ocitli se ve velké předsíni. Matt mi pomohl z kabátu a pak mě doprovodil do obýváku. Nabídl mi skleničku červeného vína, souhlasila jsem a tak nám nalil a posadil se do křesla naproti mě.
"Vlastně jsem se tě ani nezeptal, odkud jdeš, že máš na sobě plesové šaty."
Chabě jsem se pousmála.
"Byla jsem na firemním plese. Vlastně ho pan Roberts uspořádal na oslavu mého jmenování do funkce ředitelky jeho advokátní kanceláře." Sklopila jsem oči a usrkla ze skleničky. Matt zůstal ohromeně stát.
"Gratuluji. Jsi vážně nejlepší." usmál se a pak trochu zmateně dodal: "A proč jsi tedy utekla?"
Vstala jsem, přešla k němu a posadila se mu na klín. Pozvedl obočí v opětovném překvapení, ale dal mi ruku kolem pasu.
"Bylo tam na mě moc rušno." začal jsem pomalu, "A také jsem teď trochu přemýšlela. O tobě, o mém povýšení, o budoucnosti. No prostě o spoustě věcech." Pomalu jsem se rty přibližovala k Mattově krku. Slyšela jsem, jak se mu zrychlil dech.
"Veronico." vypravil ze sebe přiškrceně, když jsem ho na krk políbila.
"Přemýšlení je někdy tak vyčerpávající, že ano." Nebyla to otázka, spíše to jen konstatoval. A pak mi zajel rukou do vlasu, aby si přitáhl mé rty k těm svým. Oba jsme cítili spalující touhu. Vážně nás to k sobě hodně táhlo. Najednou Matt vstal i se mnou v náručí. Pořád mě nepřestával líbat, když mě nesl přes celý obývák směrem k jedněm otevřeným dveřím. Jak se ukázalo, vedly do ložnice. Matt mě postavil na zem vedle postele, zatáhl mě za vlasy, abych musela zaklonit hlavu a on tak měl volný přístup k mému krku. Nedokázala jsem myslet vůbec na nic. Zajela jsem mu rukama pod tričko a chtěla mu ho sundat. Matt ode mě kousíček ustoupil, aby mi mé počínání usnadnil, a pak mi začal svlékat šaty. Oba jsme už byli udýchaní. Když mi sundal šaty, chvíli se zastavil a pozoroval mě. Měla jsem na sobě už jen punčocháče a titěrná černá tanga.
"Bože, Veronico. Jsi nádherná." Vydechl a opět se na mě vrhl. Povalil mě na postel a líbal po celém těle. Cítila jsem jak moc je vzrušený, ostatně to já byla taky. Sundal mi i zbytek mého oblečení. Už jsem mu rozepínala pásek u ryflí, když najednou vstal, sundal zbytek oblečení a mi se naskytl pohled pro bohy. Než jsem se stačila vzpamatovat, znovu se na mě vrhnul. Nebyl zrovna něžný, ale mi to bylo jedno. Otočil mě zády k sobě a donutil, abych si klekla na všechny čtyři. A pak do mě tvrdě vnikl. Ztrácela jsem pojem o čase, přestala jsem myslet, jen jsem si užívala ten úžasný pocit, který se mi začal šířit po těle. Až už se to nedalo snést. Vyčerpaně jsem klesla na postel a Matt se svalil vedle mě. Oba jsme těžce oddechovali. Najednou si mě Matt přivinul do náruče a zašeptal mi do ucha.
"Už tě nikdy nepustím. Slib, že mě už nebudeš odhánět."
Spokojeně jsem se uvelebila v jeho náruči a tiše odpověděla:
"Slibuji."
Po chvíli jsme oba vyčerpaně usnuli.

Zmetek

12. srpna 2015 v 16:44 | Marsi |  Básně

Zmetek

Tiše leží a čas běží.
Očí mhouří, srdce bouří.
Po čas noci, v její moci.
Temná síla se mu mstila.
Jak kus ledu, kapka jedu
stékala mu po tváři,
přistála na polštáři.

Krev se vaří: "ach, ty lháři."
šeptá stroze, v dravé póze.
Nechal se svést, byla to lest.
Krutá muka, srdce puká.
Smích tichý, jeho hříchy,
dostihly jej příliš rychle,
jeho křik už neutichne.

Ostrá bolest, toť jeho trest.
Kruté činy, síla viny.
Neuteče, čas se vleče.
Ovládla ho, platil draho.
Smrt se blíží, oči klíží,
dech se stále zkracuje,
však nevzdává se, bojuje.

Nemá síly, ani víry,
Jeho dny jsou sečteny,
sežehly ho plameny.


Černá duše

10. srpna 2015 v 12:26 | Marsi |  Téma týdne

Černá duše

Těžce jsem se zvedal z chodníku, byl jsem vysílený a upřímně, otřesený. Ano otřesený. Já. Člověk, nebo spíš poločlověk, nájemný vrah, kterého si najímali nejpřednější pánové temnoty. Zabíjel jsem na jejich příkaz démony, kteří se stali nepohodlnými, nebo sloužili někomu, kdo jim stál v cestě. Příležitostně jsem zabil i nějakého toho člověka, ale to se stávalo zřídkakdy. Za celých 15 let dráhy nájemného vraha jsem se nikdy ničeho nebál, ale najednou jsem měl strach. Proč jen jsem souhlasil s tím šíleným úkolem? Proč? Ptal jsem se sám sebe v duchu. V ráně na rameni mi pulzovala ostrá, bodavá bolest. Stál jsem opřený o nějakou starou budovu v zapadlé špinavé uličce. Vydal jsem se směrem, kde jsem ve tmě rozeznal obrysy dveří vedoucích nejspíš do nějakého starého skladiště. Otevřel jsem je a vpadl do temného prostoru obří haly. Všude se válely kusy zrezavělého železa, ale to mi bylo jedno. Zavřel jsem za sebou dveře a usadil se na špinavou zem. Rána na rameni pálila jako čert, ale nesnažil jsem se jí nijak ošetřit, věděl jsem, že by to bylo zbytečné. Rány způsobené samotným ďáblem nelze vyléčit. Do roka a do dne budeš můj - ty slova mi neustále zněla v hlavě. Slova, jež pronesl sám nejvyšší vládce pekel. A není divu, zabil jsem jeho nejvěrnějšího služebníka Rosiera. A on mi za to slíbil, že skončím v pekle, jako bych to už dávno nevěděl, po všech těch vraždách, bez náznaku lítosti tomu ani nemohlo být jinak. Umučil jsem spoustu démonů k smrti a také pár lidí. Téměř nikdy jsem nezaváhal, vraždil jsem bez ostychu. Jen jednou jedinkrát mi bylo líto zabít. Byla to dívka, vypadala jako anděl, nechápal jsem, jak někdo může chtít smrt něčeho tak nevině vypadajícího. Jak by mohla být nebezpečná? Ale úkol byl úkol, pokud bych ho nesplnil, udělal by to stejně někdo jiný. A tak jediné, co jsem mohl udělat, bylo zabít jí rychle a bezbolestně. Bylo to zvláštní a nikdy na to nezapomenu. Jediná vražda, která nesplynula s ostatními. Vzpomínal jsem si na každý detail, nejspíš to bylo způsobeno jedem, který mi ďábel pustil do krve. Jedem, který měl přesně za rok zastavit mé srdce. Počítal jsem s tím, že mám před sebou ještě stovky let života. Byl jsem napůl člověk a napůl démon, mohl jsem klidně žít ještě dalších 800 let. Být napůl člověk a napůl démon bylo někdy dost stresující. Když jsem byl mladší, projevovala se u mě více má lidská část, ale později převládl démon, který ve mně dřímal a neúprosně se dral na povrch, démon, který mi dodával sílu a který mě měl udržet při životě. Ale teď, mám jen rok života, démon nedémon. Rok kvůli tomu hnusnému zrádnému psovi Medarkarovi, to on to na mě ušil, to on za to může. Nikdy bych ten úkol nepřijal, kdybych věděl, že mám zabít Rosiera. Nikdo by nikdy nic takového vědomě neuděla, leda blázen. Ale za to mi Medarkar zaplatí, jestliže já mám před sebou rok života, jemu nedaruju ani půl.
Přestal jsem se litovat a postavil se na nohy. Byl jsem pevně rozhodnut, že najdu toho pitomce Medarkara a pak ho nechám umřít v těch nejnesnesitelnějších mukách. Vyšel jsem z haly. Na digitálních hodinkách byla půlnoc. Vydal jsem se městem osvětleným milióny pouličních lamp. Šel jsem po poměrně rušné ulici. Kolem mě procházely hloučky lidí, někteří z nich zjevně povzbuzení alkoholem či drogami. Kráčel jsem pevným a rozhodným krokem směrem ke kostelu, který se majestátně tyčil v centru města. Došel jsem k němu a potichu vklouzl dovnitř. Přistoupil jsem k oltáři a kles na kolena. Ne proto, abych se pomodlil a požádal boha za odpuštění, ale proto, že jsem měl pod jednou uvolněnou dlaždicí schované zbraně. Vzal jsem všechny, které jsem zde před léty ukryl a vydal se hledat toho zrádce Medarkara. Jak jsem předpokládal, schovával se ve svém honosném sídle kousek za městem. Dorazil jsem tam kolem třetí hodiny ranní. V můj prospěch hrálo především to, že Medarkar se považoval za neporazitelného, proto nenechával kolem domu žádnou ochranku. Nebylo vůbec těžké proplížit se dovnitř, stačilo se vyhnout kamerám, které nebyly nijak maskované. Zanedlouho už jsem procházel obrovskou halou a přemýšlel, kterým směrem se vydat. Nakonec jsem to vzal po schodech nahoru a ocitl se v dlouhé chodbě, lemované dveřmi vedoucí do jednotlivých pokojů. Už na první pohled bylo jasné, který z pokojů je Medarkarův. Byl úplně na konci chodby a dveře byly, jako jediné pozlacené. Chvíli jsem přemýšlel, jestli tam prostě nemám jednoduše vrazit a využít momentu překvapení, ale nakonec jsem si to rozmyslel a zlehka zaťukal na dveře.
"Vstupte" ozvalo se z pokoje a tak jsem otevřel dveře a vešel dovnitř. Medarkar se nezdál být nijak překvapen, že mě vidí."Áaa, to jste vy Rafaeli. Jen pojďte dál. Dáte si něco? Whisky?" nečekal na odpověď a pomalu přešel, ke stolku, na kterém měl položené skleničky a láhev. Stál jsem na místě a bedlivě Medarkara pozoroval. Nalil do dvou skleniček whisky, přistoupil ke mně a jednu mi podal. Místo abych od něj skleničku přijal, přešel jsem místnost a usadil se v jeho křesle za stolem.
"Myslím, že si nedám. Děkuji." nasadil jsem povýšený tón. Medarkarovi zablýsklo v očích, ale snažil se své rozhořčení z mého chování zakrýt. Kopl do sebe oba panáky a šel si nalít další.
" Jak už jistě víte, úkol jsem splnil." Konstatoval jsem a čekal na démonovu reakci. Medarkar však jen obezřetně přikývl, a tak jsem pokračoval: "Ovšem vyskytly se jisté drobné komplikace." při těch slovech jsem vytáhl nůž, co jsem měl za pasem a začal pomalu vyrývat do desky stolu různé obrazce, jako bych se snad nudil.
"Tak to by snad stačilo! Mohl byste laskavě přestat likvidovat můj stůl?" z každého Medarkarova slova, byl znát vztek. Pomalu jsem zvedl oči od stolu k démonovi a ledově klidným hlasem jsem odpověděl: "A vy byste mi mohl laskavě vysvětlit, proč jste mě poslal na Rosiera? Na ďáblova služebníka?." To už se i ve mně vařil vztek a veškerý můj klid byl pryč. Vyskočil jsem na nohy, obešel stůl a postavil se přímo naproti démona. Medarkar se jen samolibě ušklíbl.
"A není to jedno? Prostě jste jen splnil úkol." Odsekl naštvaně démon.
"Správně, není to jedno." odvětil jsem a chrstl Medarkarovi do obličeje svěcenou vodu. Zaryčel bolestí a chytil se za obličej. Mezi prsty mu tekla krev. Přistoupil jsem k němu, narval mu do pusy roubík, aby zůstal zticha a přivázal ho k jeho koženému křeslu, na kterém jsem před tím seděl. Vzal jsem nůž a začal mu do kůže vyrývat stejné obrazce, jako před tím do stolu. Medarkar se snažil osvobodit, zmítal se v bolestech, užíval jsem si tu chvíli. Pomsta byla jen má. Ještě chvíli jsem si s ním hrál a nakonec ho zabil.
Rok uplynul jako voda. Nijak se nelišil od mých předešlých prožitých let. Dále jsem byl nájemným vrahem. Sejmul pár dalších demonů a jednoho člověka. A teď přesně po roce jsem se vracel na místo, kde jsem se setkal s Ďáblem. Ani nevím proč. Celý poslední rok jsem se tomu místu vyhýbal a teď v poslední den svého života se tu vrátil. Bylo něco málo po desáte večer, stál jsem na místě, kde mě před rokem Ďábel zanechal ležet. Najednou jsem uslyšel hudbu. Někdo hrál na varhany. Zvuky se linuly, z té obrovské haly, kde jsem se onehdá schovával. Přešel jsem ke dveřím a pomalu je otevřel. Staré zrezavělé železo se pořád povalovalo po zemi, ale uprostřed haly stály varhany a za nimi seděla ta dívka. Ano byla to ona. I když rozum říkal, že to není možné, v hloubi duše jsem věděl, že je to ona. Ta dívka, kterou jsem zabil. Ta jediná vražda, které jsem litoval. Zůstal jsem na místě a sledoval ji, jak hraje a všiml si, že na zádech má složená obrovská bílá křídla. Došlo mi to. Byla anděl, to proto mi přišla tak nevinná a čistá. Já zabil anděla. Nebo nezabil? Vždyť žije. Ale v něco ve mně mi říkalo, že zabil. Dívka dohrála a otočila se směrem ke mně. Nebyl jsem sto vydat ani hlásku, po tvářích mi tekly slzy. Nikdy jsem si žádnou vraždu nevyčítal, nikdy mě nehryzalo svědomí, ale teď když jsem tu stál a díval se na anděla stojícího proti mně, došlo mi naplno, co jsem to udělal. Zabil jsem jí, jistě žila dál, ale už nemohla zpátky na zem, nemohla zde zůstat dýl než pár hodin. Zabil jsem její podstatu na zemi. Nemohla už dále chodit mezi lidmi, zachraňovat jejich životy a vnášet světlo do temnoty. Pomalu se přiblížila a promluvila "Brzy se shledáme." Usmála se a zmizela. Vyšel jsem ven na noční vzduch a skácel se k zemi. Bylo mi zle, srdce mi bušilo jako o závod. Zůstal jsem ležet v uličce a těžce oddechoval. Ďáblův jed začal naplno působit, cítil jsem, jak mé srdce slábne. Ležel jsem na zemi a čekal, kdy mé srdce přestane bít. Cítil jsem, že dlouho to trvat nebude. Neproběhl mi před očima celý můj život, jak by si někteří mohli myslet. Těch pár posledních minut mi v hlavě vířila jediná vzpomínka. Slova dívky, anděla, kterého jsem zabil Brzy se shledáme. Nevěděl jsem proč, ale uklidňovalo mě to. Srdce se zastavilo a já naposledy vydechl. Ještě jsem stačil zašeptat: "odpusť mi, děvče."
Pak zemřel. A bůh a Ďábel zkřížili své meče nad mrtvým tělem, aby svedli boj o jednu černou a zkaženou duši. A přece v ní muselo zůstat i kousku světla, když i samotný bůh sestoupil z nebes, aby se utkal se svým odvěkým nepřítelem. V posledních chvíli Rafeolova života v něm přeci jen zvítězila lidskost.

Kam dál