Listopad 2014

Padesát odstínů...

24. listopadu 2014 v 21:37 | Marsi |  Téma týdne

Padesát odstínů...

Padesát odstínů bolesti,
pomalu kráčím nad propastí.
Padesát odstínů vášně,
jen ty víš, kdo jsem, znáš mě.

Padesát odstínů myšlenek,
vesele vypadám na venek.
Padesát odstínů smyslnosti,
nikdo mě pout tvých už nezprostí.

Padesát odstínů touhy,
zahalen temnými rouchy.
Padesát odstínů marnosti,
využils pouze mé slabosti.

Padesát odstínů lásky,
už žádné falešné masky.
Padesát odstínů Tebe,
to je víc, než samotné nebe.



Ještě jednou

21. listopadu 2014 v 22:48 | Marsi |  Téma týdne

Ještě jednou

Ještě jednou dostat šanci,
projít životem, jak se patří.
Vyzvat správnou dívku k tanci,
lásku v jejích očích spatřit.

Ještě jednou prožít štěstí.
Užít si vždy každou chvíli.
Bez výčitek, bez bolesti.
S hlavou vzhůru dojít k cíli.

Ještě jednou vidět hvězdy.
Projít se temnou nocí.
Napravit své staré chyby,
tohle není v mojí moci.

Život končí, líce blednou
a já šeptám: "Ještě jednou."


Motýl a čertík

21. listopadu 2014 v 20:05 | Marsi |  Pohádky

Motýl a čertík


Bylo nebylo, ze devatero tovarnámi a devatero komíny ležela kouzelná vesnička, které se moderní technologie vyhýbaly velkým obloukem. Vše, co obyvatelé této malé vesničky potřebovali si sami vyrobili. Zvláštností bylo, že lidé žijící kolem neměli sebemenší tušení, že existuje místo, kde jejich moderní technika nepáchla ani jedním ze svých mnoha chapadel. Lidi posedlé vědou, ani ve snu nenapadlo, že nedaleko jejich obyčejného světa existuje ten kouzelný. Žili zde především tvorové, jež člověk a především děti znají jen z pohádek, děly se tu ty nejneuvěřitelnější věci, nad kterými by zůstal rozum stát i leckterému vědci. Mezi nějkásnější obyvatelé tohoto malého čarovného světa, patřili obří motýli, kteří místo dvou měli čtyři nadherná a pestře zbarvená křídla. Někteří z motýlů dokonce dokázali měnit barvy. Jedním z nich byl například Mathion, který stojí v popředí celého tohoto příběhu, ale nejdřívě si ještě pojďme přiblížit další obyvatele naší kouzelné vesničky. Vedle obřích motýlů, zde žili také zvláštní zvířata, jenž děti znají jako jednorožce. Nádherní, majestátní tvorové, jejichž srst měla stejně bělostnou barvu, jako čerstvě napadaný sníh. Každý jednorožec se však lišil barvou svého rohu. Byli zde tací, kteří měli roh stejně bílý jako srst, dále tací, jejichž roh měl barvu jarní oblohy či čerstvě posečené trávy, ale nejvzácnější byli ti jednorožci, kteří se pyšnili rohem oplývajícím všemi barvami duhy. Mezi další osadníky patřili také malí čertíci, kteří kolem sebe vyvolávali nikdy nekončící rozruch. Byli to mrňaví, neposední, červení tvorečkové s dvěma černo-červenými rohy a dlouhým ocáskem. Největším neposedou a malým výtržníkem byl čertík Matarin. Mimo to, zde žilo teké několik dračích rodin (s Allem a Artem jsme se již seznámili) a pár lesních víl.
Náš příběh začíná z rána jednoho krásného, teplého, letního dne. V domečku na kraji lesa se ve své slunečnicové postýlce probudil motýl Mathion. Byl jedním z těch, který dokázal měnit barvy a to především dle nálady. A protože měl Mathion skvělou náladu, žhnuly jeho křídla žlutě, jako sluníčko. Vylítnul z postele jako namydlený blesk a hurá na zahrádku se nasnídat, nutno podotknout, že to byl teenager mezi motýli. Jeho každodenní náplní, pokud zrovna nemusel do školy, bylo, že proháněl jednu motýlí slečnu za druhou a jeho nejlepším kamarádem nebyl nikdo jiný, než nezbedný čertík Matarin. Toho dne se motýl Mathion po snídani vydal na malou louku nedaleko domku, kde se měl sejít se svým kamarádem Matarinem. Malý čertík na Mathiona čekal pod obrovským smrkem na okraji mýtiny. Čertík ležel opřený o mohutný strom a pomalu přežvykoval stéblo zelené trávy. Když zahlédl svého motýlího kamaráda. Zvesela vyskočil na malé nožičky, vyplivl zbytky trávy a zavolal: "Nazdááárek Mathi!!!"
"Nazdáááár Matarííííííne!!!" pozdravil Mathion.V tom si, ale všiml, že na opačné straně louky poletuje krásná motýlí slečna Aini, její křídla měly tu nejkrásnější fialovou barvu. Mathion úplně zapomněl na svět kolem, a tak plnou parou narazil do kmenu obřího smrku a zhroutil se k nohám malému čertíkovi, který si mezi záchvatem smíchu neodpustil pár úštěpačných poznámek. Motýl se neohrabaně zvedl ze země, ještě naposledy pohlédl Aininým směrem a pak se obrátil na svého kamaráda: "Tak co dneska podniknem?" Pobavený Matarin se chvíli zamyslel, než odpověděl: "Nooo, chtělo by to nějaké pořádné dobrodružství Mathi."
"To máš naprostou pravdu Matarine. Musíme něco vymyslet." přitákal Mathion. A tak se motýl a čertík vydali na společnou cestu lesem a mezitím přemýšleli, co by mohli podniknout. Šli pořád dál a dál a sami si neuvědomovali, jak daleko už jsou. Nejdříve se vzpamatoval Mathion. "Matarine, nevíš kde to jsme? Myslím, že jsem tady ještě nikdy nebyl." Čertík se zarazil a začal se rozhlížet kolem.
"Nevím, taky jsem tu poprvé Mathi. Asi jsme došli až na konec našeho lesa." A měl pravdu. Mathion s Matarinem, oba zabraní do svých myšlenek, došli až na kraj lesa, který tvořil hranici mezi jejich kouzelným světem a našim světem moderní techniky.
"Co kdybychom se tu trošičku porozhlédli Matarine?" navrhl Mathion.
"To je skvělý nápad Mathi." Před nimi se rozprostíralo pole na němž rostla zlatavá kukuřice a tak Matarin vyrazil doslova, jako čertík z krabičky, mezi obrovské klasy a Mathion poletoval těsně nad ním. Chvíli bloudili mezi kukuřicí, když tu narazili na jakési dvě černé placky, na kterých bylo nakresleno nakousnuté jablko. Jedna placka byla o něco menší, než ta druhá. Mathion s Matarinem neměli sebemenší tušení, že to, co našli, jsou v našem světě běžně užívané věci smartphone a tablet.
"Podívej Mathi, co to může být?" povídá Matarin, který si jako první všiml podivuhodných předmětů povalujících se na zemi. Mathion se pomalu snesl k zemi vedle čertíka.
"To nevím, nikdy jsem takové podivné věci neviděl." odpověděl Mathion.
"V tom případě to musíme zjistit." Odvětil Matarin a vrhl se k menší z dvou placek. Obrátil ji naopak a nechtě přitom zavadil o display, který se celý rozsvítil. Malý čertíček se lekl a tak o kousek uskočil, když, ale viděl, že nic dalšího se už nestane, vrátil se k té placce a pustil se do důkladnějšího zkoumání. Během chvíle se k němu přidal také Mathion a zanedlouho už oba ovládali funkce smart phonu v celku bravůrně.
"To je mi, ale povedená kouzelná placka." radoval se Matarin zabraný do hraní angry birds.
"Souhlasím s tebou Matarine, ale měli bychom prozkoumat i tu druhou placku. Třeba bude taky kouzelná, jako ta první." řekl motýl.
"Máš pravdu Mathi." Odvětil čertík a přiskočil k tabletu. Netrvalo dlouho a dva kamarádi zjistili, že druhá placka je vlastně stejná jako ta první, akorát o něco větší, a tak se rozhodli, že obě tyto kouzelné věci vezmou s sebou na jejich louku a budou si s nimi hrát. A protože Mathion byl přece jen o něco větši, než Matarin domluvili se, že si vezme tu větší placku a čertík si zase odnese tu menší. A tak se Mathion a Matarin zvesela vydali na zpáteční cestu, během níž vzrušeně debatovali o kouzelných plackách. Když dorazili na louku usadili se pod ten velký smrk, kde na Mathiona ráno čekal Matarin, oba vytáhli přístroje, jež našli v kukuřici a pustili se do horlivého hraní her. Zanedlouho si jich všimla ostatní zvířátka, která se v tu dobu pohybovala po louce. Zvědavě se přikradli k dvojici kamarádů a zkoumali, co to dva nezbedové dělají. Jako první se osmělil jednorožec a zeptal se: "Co to máte za podivné předměty?" Mathion a Matarin mu odpověděli unisono:
"Pšššššššššššt." Oba totiž byli zabraní do své hry a ani jeden z nich nechtěl prohrát. Jako první dohrál Matarin a tak všem okolo začal vyprávět, jak šli s Mathionem lesem a došli až na jeho samotný okraj a jak tam našli dvě kouzelné placky. Netrvalo dlouho a naučila se i ostatní zvířátka ovládat smartphone a tablet. Najednou všichni chtěli hrát angry birds, fruit ninja, dots, poa a další hry, jež byly postahované v kouzelných plackách. A protože zvířátek bylo hodně a všichni chtěli hrát, vymyslel Matarin systém podle něhož se střídali. Každý měl vyhrazené tři minuty na hraní, hry dle vlastního výběru. Čas malý čertík s motýlem pečlivě stopovali. Večer si Matarin s Mathionem odnesli kouzelné placky a slíbili ostatním, že se zase zítra sejdou a všichni budou moci opět hrát. A jak slíbili tak také splnili. Druhý den sotva vstali, naházeli do sebe snídani a utíkali na louku, kde už na ně netrpělivě čekali ostatní tvorové a celý den strávili hraním her na smartphonu a tabletu. A tak to šlo pořád dokola celý týden. Až jednoho dne, jakoby si kouzelná příroda řekla dost, a jak tam tak všichni posedávali pod tím ohromným stromem, shodila jim na ty dvě kouzelné placky obrovské šišky a pastroje byly zničeny. Všechna zvířátka včetně Matarina a Mathiona ztuhla hrůzou.
"Co teď budeme dělat?" šeptali zděšeně jedni.
"Třeba by to šlo nějak spravit." ozývali se s nadějí druzí. Naštěstí na louce byla i ta zvířátka, která se nenechala zlákat kouzlem moderní techniky a tak navrhla ostatním jestli by si třeba nechtěli jít zahrát na honěnou, šipkovanou nebo schovávanou. S počátku se jejich návrh neshledal s moc velkým úspěchem, ale když zjistili, že jejich kouzelné placky jsou nadobro zničeny, začali se postupně vracet do normálu a přidávat ke skupinkám zvířat podle toho, kterou hru si chtěli zahrát. Matarin s Mathionem se sami přidali ke skupině, jež hrála na honěnou, mezi nimi byla i motýlí slečna Aina a tak se Mathion pustil do hry s velikým zápalem a velice rychle zapomněl na to, že někdy našel nějakou kouzelnou placku. Ani ostatní zvířátka si po nějakém čase vůbec nevybavovala existenci takových předmětů a tak se život v kouzelné vesničce vrátil do starých, vědou ani technikou nedotčených kolejí.

Zlobivá dráčata

21. listopadu 2014 v 19:59 | Marsi |  Pohádky

Zlobivá dráčata

"Mamííííííííí!!! Mamííííííííííííí!!! Mamííííííííí!!! On mě kousnul do křídla!!!" vřeštělo malé dráče a snažilo se utéct svému o rok staršímu sourozenci. Ten, jelikož už uměl trochu létat, svého mladšího bratříčka snadno dohnal a zastoupil mu cestu.
"Hej, Alle, přece se nebudeš schovávat za mámino křídlo, pojď hezky na férovku." Maličký All se rozohnil a plivnul po svém bratrovi kuličku ohně, ten se jí snažil vyhnout, ale bohužel byl příliš pomalý a tak mu oheň sežehnul šupiny na čumáčku.
"Co to tu zase vyvádíte vy dva!" ozval se hřmotný hlas dračí mámy.
"All po mě plivnul oheň a popálil mě mamíííí." stěžoval si Art.
"Ale Art mě před tím kousnul do křídla. Podívej, zůstaly mi na něm vyznačené jeho zuby." a aby zdůraznil svá slova, křídlo roztáhl.
"Co kecáš, žádné zuby tam vyznačené nemáš, zato já mám sežehnuté šupiny na čumáčku." All už se nadechoval k odpovědi, ale dračice mu nedala tu možnost.
" Tak dost, místo aby jste dělali něco užitečného, tak se pořád jenom perete a hádáte, kdo to má pořád poslouchat. Navíc pokud vím, tak ty Arte, jsi včera ve škole dostal 5 z lovu zajíců. Takže hybaj do lesa ať si to potrénuješ a ulov alespoň tři, ať mám z čeho udělat večeři."
Art zahanbeně sklonil hlavu a tiše špitl. "Ano mami."
" A co se týče tebe Alle," pokračovala dračí máma, "vůbec ti neuškodí, když půjdeš svému bratrovi pomoct."
" Ale mamííí…" začal All sve protesty, ale když viděl přísný mámin pohled hned zmlkl a místo toho jen bez řečí přikývl. Dračice se chystala k odchodu, ale ještě před tím varovala svá dvě dráčata, aby se neprala.
" Tak jdem. Pojď Alle." Pobídl Art svého mladšího brášku a společně se vydali k lesu, nachytat zajíce, které po nich maminka chtěla.
" Kdybys už aspoň uměl lítat." Stěžoval si Art. "Nemuseli bychom pěšky"
" Jsem ještě maličký na to abych uměl lítat. A navíc ty taky nejsi zrovna hvězdný letec Arte." řekl All a rozchechtal se.
"Čemu se jako řehníš? Já jsem nejlepší letec ze třídy." rozčiloval se Art.
" Chtěl bych vidět, jak u vás vypadá hodina létání, jestli jsi ty nejlepší…" smál se All.
" Náááááhodou, včera jsem vyletěl až na kurník co máme doma na dvorku." chvástal se Art.
"Myslíš na ty zbytky, co z něj zbyly, po tom, co jsi do něj před týdnem spadl, při pokusu vzlétnout ze stromu na, který si se vyšplhal? A to nemluvím o tom, že jsi tím připravil o život tři naše slepice. Dvě, jsi omylem zašlápl a jednu z toho ranila mrtvice." Při te vzpomínce se oba dračí bráškové zkáceli v záchvatu smíchu.
"Nebo jak jsem spadl do hnoje a máma se u večeře pořád ptala, co to tak smrdí." vzpomínal Art, a oba podlehli novému záchvatu smíchu. Mezitím už došli k lesu a rozhodli se, že nejlepším místem na lov zajíců bude mýtina, kterou měli na dohled. Pomalým, kolébavým krokem, došli na okraj mýtiny, schovali se do zelených keřů a čekali až se objeví první zajíci. Po hodině čekání a bedlivého pozorování, každého sebenepatrnějšího pohybu na louce otrávený Art povídá: "Proč musíme lovit zajíce, vždyť je to tak nudná práce. Asi ze mě bude vegetarián."
"Příšerně nudná," přitákal All, " ale zase takový králík na žabí omáčce, to je učiněná delikatesa. A co je to ten vegetaliján?" vyptával se zvědavě All.
" Žádný vegetaliján, ale VE-GE-TA-RI-ÁN" opravil ho Art, " a je to drak, který nejí maso." vysvětloval.
" Nejí maso? A co jí, když né maso?" vyzvídal All.
" Třeba ovoce nebo kytičky. Víš jak je dobrá taková sedmikráska, nebo borůvky."
"No to nevím Arte, ty to víš?"
" Nevím, ale jdem to vyzkoušet." rozhodl Art. A protože na louce kvetlo spoustu sedmikrásek, nemuseli chodit daleko. All tedy dvě z nich utrhl a jednu podal svému dračímu bráškovi. Oba si strčili sedmikrásku do tlamiček a žvýkali, po pár vteřinách kytičku znechuceně vyplivli a All povídá: "No nevím Arte, ale zajíc s žabí omáčkou je teda lepší."
Ale Art to rozhodně nemínil vzdát tak rychle. "Tak to byla asi nějaká nejedlá kytka, musíme najít nějaké jiné." A tak se dráčata vydala hledat jiné kytičky, na kterých by si mohla pochutnat. Přešli přes celou mýtinu a ocitli se na malé lesní pěšince. Šli pomalým a loudavým krokem, stále hloub a hloub do lesa až narazili na zvláštní rostliny.
"Podívej Arte," vykřikl All, "to jsou ale, zvláštní rostliny, myslíš, že by jsme je mohli ochutnat?" Art se zastavil a zvědavě si prohlížel ty zvláštní rostliny, ve skutečnosti to byly hřiby, ale to malá dráčata nevěděla.
" Nooo," odpověděl pomalu Art, " myslím, že nám neublíží když je vyzkoušíme." A s těmi slovy utrhl hřiby a jeden z nich podal svému malému bráškovi.
" Hmmmm, ty jsou ale dobré Arte." liboval si All. Art jen souhlasně přikývl. Dráčata však nevěděla, že hřiby, které snědla, nebyly obyčejné, byly to totiž kouzelné hřiby (lysohlávky). A tak se oběma bráškům zanedlouho začala motat hlavička. Ztěžka se dopotáceli ke stromu, jeden druhého podpíraje a klesli k zemi.
" Taky se s tebou všechno točí Alle?" ptal se Art.
"Taky Arte a vidíš tam toho růžového netopýra?" ukázal All kamsi do vzduchu a vybuchl v bujarý záchvat smíchu.
" Myslíš toho, co právě teď přistál na té fialové krávě?" a taky se rozchechtal.
" A hele támhle je modrý kůň s žábou na zádech!" vykřikl All a znova se rozchechtal a tak to šlo pořád dál téměř půlku dne. Kouzelné hříbky měli totiž jednu nepříjemnou vlastnost a to tu, že vyvolávaly velmi silné halucinogenní představy. V podvečer si All s Artem matně vzpomínali, že po nich maminka chtěla, aby ulovili tři zajíce k večeři. A tak se dva malí lumpové vydrápali na nohy a vydali se pomalým krokem zpátky na mýtinu. Mělo to, ale malý háček, jelikož to byli ještě malí dráčkové, měly kouzelné hříbky trošku delší účinek. A tak jim, cesta na louku, trvala téměř dvě hodiny. U křoví, kde prvně číhali na zajíce už na ně čekala rozlobená maminka.
" No kde jste?" zlobila se "Víte kolik je …" dračice se zarazila když viděla, jak se All s Artem chechtají a potácí ze strany na stranu.
" Co jste to vyváděli?" ptala se nechápavě.
" M-y js-m-e pa-pa-pa-papali ma-ma-mami-nko" vykoktal mezi smíchem Art. Dračí máma se mračila čím dál tím víc, pomalu začínala chápat co se děje. " Jooo? Vy jste papali? A copak jste papali?"
"Ně-ja-ké ro-ro-ro- rost-lin-ky." žbleptal All. To už, ale dračice moc dobře věděla, že její dvě malá dráčata spořádala kouzelné hříbky s halucinogenními účinky a tak popadla Alla i Arta a odletěla s nima domů, kde oba uložila do postýlky. Vyčerpaní darebáci zanedlouho usli tvrdým, bezesným spánkem. Když se ráno vzbudili, zjistili, že maminka už na ně netrpělivě čeká se snídaní.
" Vidím, že problém s chůzi už nemáte, tak by jste po snídani, mohli zkusit nalovit pár těch zajíců, když jste to včera nezvládli. A tentokrát se zkuste vyhnout velikým obloukem kouzelným hříbkům." Dráčata si vyměnila provinilé pohledy. A unisono odpověděli: "Ano mami." A tak do sebe malí bráškove naházeli snídani a vydali se splnit maminčin úkol. Za dvě hodiny byli zpátky a tentokrát s sebou měli i tři mrtvé zajíce, které jim potom dračí mámá připravila s žabí omáčkou.


Padlý anděl

21. listopadu 2014 v 19:55 | Marsi |  Básně

Padlý anděl

Anděl padl z nebe na zem,
počínal si jako blázen.
Seděl tiše pod hvězdami,
jen se svými myšlenkami.
"Uvěřil jsem ve slib ďábla
a teď na mne vina padla."

Jednou v ráji nečekaně
slyšel hlas, zněl polekaně.
Ďábel anděla svést chtěl,
aby navždy potemněl.

Poslal za ním dívku mladou,
překrásnou a nevídanou.
Anděl kouzlu neodolal,
nadarmo svou dívku volal.

Ďábel spokojen, že lest mu vyšla,
na anděla zkáza přišla.
A teď sedí pod hvězdami,
jen se svými myšlenkami.

Nebe

21. listopadu 2014 v 19:49 | Marsi |  Básně

Nebe

Les houstne stále víc,
já nevidím už nic.
Upadám na chladnou zem
a z dáli slyším "čert tě vem!"
"Bože!" volám, "kde to jsem!?"

Bůh a anděl snes se z nebe,
stojí s ďáblem vedle sebe.
Hledí na mne, přemýšlejí,
co s hříšníci udělají.

Když tu ďábel praví stroze:
"Do pekla s ní, ne k obloze."
Bůh jen tiše oponuje:
"Dívka k nebi poputuje."
Ďábel ví, že nevyhraje.

Slunce svítí, den je krásný
věčný život v nebi jasný.
Bůh provází mě sadem v ráji,
kde andělé mne uvítají.

Jednou provždy

21. listopadu 2014 v 19:35 | Marsi |  Básně

Jednou provždy

Srdce buší,
nic netuší.
Hledí v dáli,
čeká zda-li,
spatří známou tvář,
v ní sluneční zář.
Bolest v duši
jí nesluší.
Úzkost v hlase
neschová se.
Jednou provždy.