Červenec 2015

Pán lesa

31. července 2015 v 15:46 | Marsi |  Básně

Pán lesa

Temným lesem šumí řeka,
po kamenech voda stéká.
Hustý podrost všude kolem,
kdosi v dáli šeptá sbohem.

Měsíc svítí skrze stromy,
v dáli znějí zvučně hromy.
Dívka klečí u studánky,
tichý povzdech zazní z dálky.

Krásné oši slzy kalí,
ze všech stran se smutek valí.
Za ní tiše kroky znějí,
dívka vstane pln nadějí.

V temnotě se oči střetnou,
obě duše naráz vzlétnou.
I když ví, že dělá chybu,
nedokáže dostát slibu.

Nenechá tu dívku jít,
bude se však za ní bít.
Nedovolí svojí rase,
aby zničila tu lásku zase.

Pán lesa vzteky křičí:
"Tvůj život jistě zničí!"
On však v dlouhém obětí,
život dívce zasvětí.

Strašidla pod postelí

28. července 2015 v 17:29 | Marsi |  Téma týdne
Strašidla pod postelí
Byla jsem unavená k padnutí. Už jsem se nemohla dočkat, až ulehnu do své postele a pořádně se vyspím. Ale to jsem se krutě spletla. Když se mi po dalších dvou hodinách konečně podařilo dostat domů, byla jsem už natolik unavená, že mě mé nohy nesly rovnou do ložnice do postele. Během několika pár minut mě pohltil hluboký spánek. Ten však bohužel netrval ani hodinu. S trhnutím jsem se probrala a uslyšela tichý syčivý zvuk, který vycházel jakoby zpod postele. Nejspíš jsem se dočista zbláznila, vytanulo mi na mysli. Měla bych si v práci vzít na pár dní volno, jsem přepracovaná a pak se divím, že mám sluchové halucinace. Bezstarostně jsem vstala z postele a zamířila do sprchy. Horká sprcha mi určitě udělá dobře. Po dvaceti minutách jsem vyšla ze sprchy a zapadla zpátky do postele. Před tím jsem ještě chvíli poslouchala, jestli znovu nezaslechnu ten podivný syčivý zvuk a s potěšením zjistila, že neslyším vůbec nic. Znovu jsem usla tím samým hlubokým spánkem. Tentokrát byl spánek o něco delší, než prve, avšak podivný syčivý zvuk byl zpět. Teď ale zněl z mnohem větší intenzitou než před tím a doprovázely jej i další zvuky. Praskání jakoby elektřiny, sténání a hrozivý šepot opakující stále dokola nějaká zvláštní slovo, jazykem, který mi byl neznámý. Tohle už bylo dost děsivé a rozhodně nešlo o žádné sluchové halucinace. Znenadání se z pod postele vynořila dlouhá rudá chapadla a připoutala mě k posteli, abych se nemohla pohnout. Zděšením jsem oněměla. Chapadla vypadala, jako ozdobné stužky, jenže na dotek byly horké a drsné. Vpalovaly se mi do kůže, která vlivem toho červenala, a vyskakovaly mi puchýře. Konečně jsem se vzpamatovala ze šoku a začala křičet, avšak další z chapadel mě nekompromisně umlčelo. Náhle jsem zpozorovala, že v nohách mé postele stojí jakási postava zahalená do karmínového pláště. Nebyl to člověk, měl popelavě, vlastně skoro průhlednou pokožku. Když jsem se zadívala pořádně, došlo mi, že skrz postavu matně vidím své skříně na protější zdi. Je to snad nějaké projekce? Okamžitě jsem to zavrhla. Ne tohle nebyla žádná projekce, ale velmi ošklivá a hrůzyplná noční můra. Ráno se probudím a vše bude v pořádku. Bohužel jsem si tím, ale nebyla tak úplně jistá. Přízrak pomalu přistoupil blíž ke mě a začal opakovat jakási divná slova v tom stejném cizím jazyce, který jsem zaslechla už před tím. Když skončil své odříkávání, ucítila jsem, jak se mi chapadla zakousla hlouběji do kůže. Divoce jsem sebou zazmítala, ta bolest byla nesnesitelná, pramínky krve mi ztékaly po těle a já si přála jen, aby to už skončilo. Přízraku se na tváři mihl letmý úsměv a v očích mu bleskla rudá záře. A najednou ke mě promluvil tichým syčivým hlasem. "Šššššš," utěšoval mě, "ta bolest brzy pomine. Jen ještě chvíli vydrž." Konejšil mě šeptem, jako by promlouval k dítěti, kterému právě ošetřil odřené koleno. Upírala jsem na něj oči plné hrůzy, strachu a zoufalství. Nevěděla jsem, co se mnou bude. Tohle se už nedalo dlouho vydržet. Bolest. Všude jen samá bolest. Věděla jsem, že dlouho už to nevydržím. Když tu znenadání místnost osvítilo zářivé světlo, které vycházelo opět zpod mé postele. A spolu se světlem se odtud vynořila další chapadla, tentokrát zářivě modrá. Plazila se po mém těle a zvolna odtrhávala rudé provazy, které mě spalovaly a poutaly. V místech, kde jsem ještě před chvíli cítila nesnesitelnou bolest, jsem náhle ucítila chladivé pohlazení. Bolestná agónie postupně mizela. Rudý přízrak tiše zaprskal. Vzhlédla jsem a viděla, že naproti němu se objevila úplně nová postava, avšak v zářivě modrém plášti. Nově příchozí na mě tiše pohlédl a já v jeho očích spatřila zvláštně uklidňující sílu. Vydechla jsem úlevou, když tu najednou modrý přízrak promluvil tím stejným cizím jazykem, kterým před chvíli mluvil ten rudý. Promlouval tiše a ostře při tom probodával rudou stvůru pohledem. Rudý záblesk vzteku prolétl tváří odporného přízraku a pak nečekaně zmizel. Vyděšeně jsem hleděla na místo, kde ještě před chvílí stál a tiše jsem vykoktala:
" Co-co t-t-to by-by-bylo?" Modrý přízrak přistoupil blíže, smutně mi pohlédl do očí, a nechal chapadla, aby mě konejšivě hladila po těle a ochlazovala mi popáleniny. Až po chvíli promluvil:
" To byl jeden z Rudých, milé dítě. Rudý přízrak, který se vyžívá v bolesti a páchání zla. Rád vyvolává, bolest, strach a zoufalství. Víš, my nepocházíme z tohoto světa, tedy ne tak úplně. Duše vás lidí po smrti nezanikají, ale mění se. Žijí dále, jako přízraky." Ohromeně jsem na něj zírala a snažila se pochytit vše, co mi vyprávěl.
"Lidé, kteří zde na zemi žijí, jako špatní a páchají zlo, se mění v Rudé přízraky, ti ostatní v Modré. Stále s nimi bojujeme, ale postupně nás Modrých ubývá, protože pokud přízrak zabije člověka, pak tím zničí i jeho duši a ta se již nemůže proměnit. My jsme silnější než Rudí a právě proto se oni snaží zabíjet lidi, kteří by se mohli stát Modrými, snaží se zničit jejich duše, aby naše počty nevzrůstaly. Snaží se nás zničit." Zakončil smutně. Byla jsem naprosto ohromená. Tohle je opravdu zvláštní sen. Modrý přízrak se na mě konejšivě a vědoucně usmál, jakoby přesně věděl, na co myslím. Poté odříkal další slova v tom zvláštním jazyce a já zjistila, že mé nejhorší rány se alespoň částečně zahojily.
"Víc udělat nemohu." řekl omluvně a pak zmizel, jakoby ho to vcuclo zpátky pod mou postel. Ve vteřině jsem upadla do hlubokého a tentokrát už bezesného spánku. Když jsem se ráno probudila, instinktivně než bych tomu vůbec dokázala zabránit, jsem pohlédla na své tělo a s hrůzou zjistila, že to přeci jen nebyl sen.

Jít s davem?

20. července 2015 v 19:49 | Marsi |  Téma týdne

Jít s davem?

Stojím v davu mezi všemi,
něčí tělo padlo k zemi.
Lidé pochodují stále vpřed,
v očích chlad, jsou jako led.

Nevšímaje přes tělo kráčí,
svoje zájmy s sebou vláčí.
Lhostejnost je všude kolem,
čihá tady, za každým rohem.

Avšak jedna vlídná tvář,
zastaví se v očích zář.
Sklání se nad padlým tělem,
políbená snad andělem.

Letmý pohyb, ktrátký vzdech,
"tělo" žije, k překvapení všech.
Ostatní se zastavili,
jako by se probudili.
Někdo šepta: "mrtvý byl,"
nikdo nepřizná, že pochybil.

A tak sojím stále v davu,
zjišťuji, že s nimi plavu.
V duši náhle poznání,
které smutek pohání.
Proto křičím z plných plic:
"V davu nezůstanu nikdy víc!"

Uprchlíci

18. července 2015 v 18:59 | Marsi |  Téma týdne

Uprchlíci

Uprchlíci ze tmy křičí,
jejich srdce svírá strach,
temnou nocí vítr fičí,
jejich život obrátí se v prach.

Uprchnout před temnou mocí,
postavit se na odpor,
za nimi se táhnou lovci,
zarazit ten náhlý vzdor.

Dohnali je, měsíc svítí,
jejich životy jsou u konce,
kolem všude tolik sítí,
pouhý rozkaz "Zabít!" zazní tichounce.

Zavře oči plné strachu,
se smrtí se smiřuje,
lovec zvedne dýku z prachu,
jejich život zmařen je.

Kapky krve kanou na zem,
práce lovců končí tady,
životy jsou ten tam rázem,
prý se dopustili zrady...