Černá duše

10. srpna 2015 v 12:26 | Marsi |  Téma týdne

Černá duše

Těžce jsem se zvedal z chodníku, byl jsem vysílený a upřímně, otřesený. Ano otřesený. Já. Člověk, nebo spíš poločlověk, nájemný vrah, kterého si najímali nejpřednější pánové temnoty. Zabíjel jsem na jejich příkaz démony, kteří se stali nepohodlnými, nebo sloužili někomu, kdo jim stál v cestě. Příležitostně jsem zabil i nějakého toho člověka, ale to se stávalo zřídkakdy. Za celých 15 let dráhy nájemného vraha jsem se nikdy ničeho nebál, ale najednou jsem měl strach. Proč jen jsem souhlasil s tím šíleným úkolem? Proč? Ptal jsem se sám sebe v duchu. V ráně na rameni mi pulzovala ostrá, bodavá bolest. Stál jsem opřený o nějakou starou budovu v zapadlé špinavé uličce. Vydal jsem se směrem, kde jsem ve tmě rozeznal obrysy dveří vedoucích nejspíš do nějakého starého skladiště. Otevřel jsem je a vpadl do temného prostoru obří haly. Všude se válely kusy zrezavělého železa, ale to mi bylo jedno. Zavřel jsem za sebou dveře a usadil se na špinavou zem. Rána na rameni pálila jako čert, ale nesnažil jsem se jí nijak ošetřit, věděl jsem, že by to bylo zbytečné. Rány způsobené samotným ďáblem nelze vyléčit. Do roka a do dne budeš můj - ty slova mi neustále zněla v hlavě. Slova, jež pronesl sám nejvyšší vládce pekel. A není divu, zabil jsem jeho nejvěrnějšího služebníka Rosiera. A on mi za to slíbil, že skončím v pekle, jako bych to už dávno nevěděl, po všech těch vraždách, bez náznaku lítosti tomu ani nemohlo být jinak. Umučil jsem spoustu démonů k smrti a také pár lidí. Téměř nikdy jsem nezaváhal, vraždil jsem bez ostychu. Jen jednou jedinkrát mi bylo líto zabít. Byla to dívka, vypadala jako anděl, nechápal jsem, jak někdo může chtít smrt něčeho tak nevině vypadajícího. Jak by mohla být nebezpečná? Ale úkol byl úkol, pokud bych ho nesplnil, udělal by to stejně někdo jiný. A tak jediné, co jsem mohl udělat, bylo zabít jí rychle a bezbolestně. Bylo to zvláštní a nikdy na to nezapomenu. Jediná vražda, která nesplynula s ostatními. Vzpomínal jsem si na každý detail, nejspíš to bylo způsobeno jedem, který mi ďábel pustil do krve. Jedem, který měl přesně za rok zastavit mé srdce. Počítal jsem s tím, že mám před sebou ještě stovky let života. Byl jsem napůl člověk a napůl démon, mohl jsem klidně žít ještě dalších 800 let. Být napůl člověk a napůl démon bylo někdy dost stresující. Když jsem byl mladší, projevovala se u mě více má lidská část, ale později převládl démon, který ve mně dřímal a neúprosně se dral na povrch, démon, který mi dodával sílu a který mě měl udržet při životě. Ale teď, mám jen rok života, démon nedémon. Rok kvůli tomu hnusnému zrádnému psovi Medarkarovi, to on to na mě ušil, to on za to může. Nikdy bych ten úkol nepřijal, kdybych věděl, že mám zabít Rosiera. Nikdo by nikdy nic takového vědomě neuděla, leda blázen. Ale za to mi Medarkar zaplatí, jestliže já mám před sebou rok života, jemu nedaruju ani půl.
Přestal jsem se litovat a postavil se na nohy. Byl jsem pevně rozhodnut, že najdu toho pitomce Medarkara a pak ho nechám umřít v těch nejnesnesitelnějších mukách. Vyšel jsem z haly. Na digitálních hodinkách byla půlnoc. Vydal jsem se městem osvětleným milióny pouličních lamp. Šel jsem po poměrně rušné ulici. Kolem mě procházely hloučky lidí, někteří z nich zjevně povzbuzení alkoholem či drogami. Kráčel jsem pevným a rozhodným krokem směrem ke kostelu, který se majestátně tyčil v centru města. Došel jsem k němu a potichu vklouzl dovnitř. Přistoupil jsem k oltáři a kles na kolena. Ne proto, abych se pomodlil a požádal boha za odpuštění, ale proto, že jsem měl pod jednou uvolněnou dlaždicí schované zbraně. Vzal jsem všechny, které jsem zde před léty ukryl a vydal se hledat toho zrádce Medarkara. Jak jsem předpokládal, schovával se ve svém honosném sídle kousek za městem. Dorazil jsem tam kolem třetí hodiny ranní. V můj prospěch hrálo především to, že Medarkar se považoval za neporazitelného, proto nenechával kolem domu žádnou ochranku. Nebylo vůbec těžké proplížit se dovnitř, stačilo se vyhnout kamerám, které nebyly nijak maskované. Zanedlouho už jsem procházel obrovskou halou a přemýšlel, kterým směrem se vydat. Nakonec jsem to vzal po schodech nahoru a ocitl se v dlouhé chodbě, lemované dveřmi vedoucí do jednotlivých pokojů. Už na první pohled bylo jasné, který z pokojů je Medarkarův. Byl úplně na konci chodby a dveře byly, jako jediné pozlacené. Chvíli jsem přemýšlel, jestli tam prostě nemám jednoduše vrazit a využít momentu překvapení, ale nakonec jsem si to rozmyslel a zlehka zaťukal na dveře.
"Vstupte" ozvalo se z pokoje a tak jsem otevřel dveře a vešel dovnitř. Medarkar se nezdál být nijak překvapen, že mě vidí."Áaa, to jste vy Rafaeli. Jen pojďte dál. Dáte si něco? Whisky?" nečekal na odpověď a pomalu přešel, ke stolku, na kterém měl položené skleničky a láhev. Stál jsem na místě a bedlivě Medarkara pozoroval. Nalil do dvou skleniček whisky, přistoupil ke mně a jednu mi podal. Místo abych od něj skleničku přijal, přešel jsem místnost a usadil se v jeho křesle za stolem.
"Myslím, že si nedám. Děkuji." nasadil jsem povýšený tón. Medarkarovi zablýsklo v očích, ale snažil se své rozhořčení z mého chování zakrýt. Kopl do sebe oba panáky a šel si nalít další.
" Jak už jistě víte, úkol jsem splnil." Konstatoval jsem a čekal na démonovu reakci. Medarkar však jen obezřetně přikývl, a tak jsem pokračoval: "Ovšem vyskytly se jisté drobné komplikace." při těch slovech jsem vytáhl nůž, co jsem měl za pasem a začal pomalu vyrývat do desky stolu různé obrazce, jako bych se snad nudil.
"Tak to by snad stačilo! Mohl byste laskavě přestat likvidovat můj stůl?" z každého Medarkarova slova, byl znát vztek. Pomalu jsem zvedl oči od stolu k démonovi a ledově klidným hlasem jsem odpověděl: "A vy byste mi mohl laskavě vysvětlit, proč jste mě poslal na Rosiera? Na ďáblova služebníka?." To už se i ve mně vařil vztek a veškerý můj klid byl pryč. Vyskočil jsem na nohy, obešel stůl a postavil se přímo naproti démona. Medarkar se jen samolibě ušklíbl.
"A není to jedno? Prostě jste jen splnil úkol." Odsekl naštvaně démon.
"Správně, není to jedno." odvětil jsem a chrstl Medarkarovi do obličeje svěcenou vodu. Zaryčel bolestí a chytil se za obličej. Mezi prsty mu tekla krev. Přistoupil jsem k němu, narval mu do pusy roubík, aby zůstal zticha a přivázal ho k jeho koženému křeslu, na kterém jsem před tím seděl. Vzal jsem nůž a začal mu do kůže vyrývat stejné obrazce, jako před tím do stolu. Medarkar se snažil osvobodit, zmítal se v bolestech, užíval jsem si tu chvíli. Pomsta byla jen má. Ještě chvíli jsem si s ním hrál a nakonec ho zabil.
Rok uplynul jako voda. Nijak se nelišil od mých předešlých prožitých let. Dále jsem byl nájemným vrahem. Sejmul pár dalších demonů a jednoho člověka. A teď přesně po roce jsem se vracel na místo, kde jsem se setkal s Ďáblem. Ani nevím proč. Celý poslední rok jsem se tomu místu vyhýbal a teď v poslední den svého života se tu vrátil. Bylo něco málo po desáte večer, stál jsem na místě, kde mě před rokem Ďábel zanechal ležet. Najednou jsem uslyšel hudbu. Někdo hrál na varhany. Zvuky se linuly, z té obrovské haly, kde jsem se onehdá schovával. Přešel jsem ke dveřím a pomalu je otevřel. Staré zrezavělé železo se pořád povalovalo po zemi, ale uprostřed haly stály varhany a za nimi seděla ta dívka. Ano byla to ona. I když rozum říkal, že to není možné, v hloubi duše jsem věděl, že je to ona. Ta dívka, kterou jsem zabil. Ta jediná vražda, které jsem litoval. Zůstal jsem na místě a sledoval ji, jak hraje a všiml si, že na zádech má složená obrovská bílá křídla. Došlo mi to. Byla anděl, to proto mi přišla tak nevinná a čistá. Já zabil anděla. Nebo nezabil? Vždyť žije. Ale v něco ve mně mi říkalo, že zabil. Dívka dohrála a otočila se směrem ke mně. Nebyl jsem sto vydat ani hlásku, po tvářích mi tekly slzy. Nikdy jsem si žádnou vraždu nevyčítal, nikdy mě nehryzalo svědomí, ale teď když jsem tu stál a díval se na anděla stojícího proti mně, došlo mi naplno, co jsem to udělal. Zabil jsem jí, jistě žila dál, ale už nemohla zpátky na zem, nemohla zde zůstat dýl než pár hodin. Zabil jsem její podstatu na zemi. Nemohla už dále chodit mezi lidmi, zachraňovat jejich životy a vnášet světlo do temnoty. Pomalu se přiblížila a promluvila "Brzy se shledáme." Usmála se a zmizela. Vyšel jsem ven na noční vzduch a skácel se k zemi. Bylo mi zle, srdce mi bušilo jako o závod. Zůstal jsem ležet v uličce a těžce oddechoval. Ďáblův jed začal naplno působit, cítil jsem, jak mé srdce slábne. Ležel jsem na zemi a čekal, kdy mé srdce přestane bít. Cítil jsem, že dlouho to trvat nebude. Neproběhl mi před očima celý můj život, jak by si někteří mohli myslet. Těch pár posledních minut mi v hlavě vířila jediná vzpomínka. Slova dívky, anděla, kterého jsem zabil Brzy se shledáme. Nevěděl jsem proč, ale uklidňovalo mě to. Srdce se zastavilo a já naposledy vydechl. Ještě jsem stačil zašeptat: "odpusť mi, děvče."
Pak zemřel. A bůh a Ďábel zkřížili své meče nad mrtvým tělem, aby svedli boj o jednu černou a zkaženou duši. A přece v ní muselo zůstat i kousku světla, když i samotný bůh sestoupil z nebes, aby se utkal se svým odvěkým nepřítelem. V posledních chvíli Rafeolova života v něm přeci jen zvítězila lidskost.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Femiina Femiina | Web | 10. srpna 2015 v 13:00 | Reagovat

Musím říci, že to bylo opravdu napínavé čtení. Já tyhle příběhy zbožňuji. Moc se ti příběh povedl :-)

2 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 10. srpna 2015 v 15:29 | Reagovat

Krásná fantazie, dobře se to četlo. Dávám do výběru na téma týdne.

3 Marsi Marsi | Web | 10. srpna 2015 v 15:34 | Reagovat

[1]: děkuju :)

[2]: moc děkuju za výběr, jsem ráda, že se ti povídka líbila

4 userka userka | E-mail | Web | 10. srpna 2015 v 17:44 | Reagovat

Wow, díky Aliwien jsem jsi toho všimla na tema-tydne.blog.cz a nelituju. Obdivuju, když tohle někdo dokáže vymyslet a sepsat.

5 Eileen Abigail Smith Eileen Abigail Smith | E-mail | Web | 11. srpna 2015 v 10:36 | Reagovat

Úžasné, takový článek se na blogu jen tak nenajde! :)

6 lmetalgirl lmetalgirl | Web | 11. srpna 2015 v 11:34 | Reagovat

Wau, viděla jsem mnoho povídek, ale tahle je nejlepší ze všech. Musím se někdy přinutit napsat taky nějakou :D

7 gabikaaslola gabikaaslola | 11. srpna 2015 v 12:42 | Reagovat

Mega super poviedka. Naozaj. Presne ako písala Femiina,  strašne napínavé čítanie. Každučkú sekundu som s napätím čakala, čo príde ďalej. Skvelé...:3

8 zed zed | 12. srpna 2015 v 9:48 | Reagovat

Zeď ti vzkazuje: Prosím ulož ikonku na jiné ukládací místo a poté znovu zašli i se svou přihláškou. Ikonka je nečitelná. Přeji krásný slunečný den :)

9 pavel pavel | Web | 12. srpna 2015 v 13:03 | Reagovat

Zajímavý příběh. :)

10 Scrat Scrat | E-mail | Web | 14. srpna 2015 v 13:47 | Reagovat

Wow, vážně napínavé a barvité čtení :-) Možná se na tvém blogu ještě zastavím :)

11 Lucie Česalová Lucie Česalová | E-mail | Web | 21. srpna 2015 v 21:26 | Reagovat

Jako obvykle ctu se zpozdenim. Opravdu skvely pribeh.

12 Gil Gil | Web | 23. srpna 2015 v 10:58 | Reagovat

♥ A tady se mi strašně líbí ten anděl a to celé, co o ní vyprávíš a vysvobození toho vraha. Připomíná mi to příběh z jednoho dánského duchovního románu :-)

13 Marsi Marsi | Web | 23. srpna 2015 v 11:20 | Reagovat

Děkuji vám :) jsem ráda, že se líbí

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama