Únor 2016

Nefilim

23. února 2016 v 18:43 | Marsi |  Povídky

Nefilim

Seděla v rohu staré zaprášené garáže a horké slzy jí stékaly po bledých lících. Už nedokázala snášet nechutné poznámky lidí a jejich nenávistné pohledy. Všichni se ji snažili vyhnout. Stranili se ji. Nikdo nechtěl mít s Leiou nic společného. Lidí z ní měli strach, protože byla jiná, lišila se od ostatních. Když se malá Leia narodila, byla to obyčejná krásná holčička. Ale poté, co dospěla do věku deseti let, začalo se dít něco zvláštního. Lei ze zad vyrostla blankytně modrá křídla a na pažích se jí objevilo tetování v barvě jejich křídel v podobě složitých ornamentů. I přes to, že její rodiče vyhledali spousty odborníku, nikdo nedokázal vysvětlit tento nepochopitelný jev, nikdo nedokázal Leiu zbavit jejího trápení. Postupem času si zvykla na to, že se ji děti ve škole smějí a lidé se jí začínají vyhýbat, ale bylo to těžké. Čím starší Leia byla, tím hůř se k ní ostatní lidé chovali. A teď když měla sedmnáct, to bylo zdaleka nejhorší. Mladá dívka se je snažila ignorovat, ale ne vždy se ji to dařilo. Někteří ji rádi častovali různými sprostými nadávkami. Nejvíce ji ale trápilo, že se nemá komu svěřit se svým trápením. Neměla nikoho, komu by se mohla vyplakat na rameni. Její rodiče ji milovali, to ano, ale i přes to šlo v jejich očích vidět jakýsi druh odporu. Bilo se to v nich a nevěděli, co s tím mají dělat. Lei už to všechno začínalo lézt na nervy. Naštvaně se zvedla ze země a otřela si své uslzené tváře. Rázným krokem se vydala k východu s opuštěné garáže, když tu koutkem oka zahlédla pohyb. Zastavila se a zahleděla se do šera, směrem kde spatřila ten letmý náznak pohybu. Stál tam jakýsi kluk. Pomalu se začal k Lei přibližovat. Leia zpozorněla. Třeba jí chce nějak ublížit, napadlo ji.
"Ahoj," pozdravil kluk vlídně, "jmenuji se Josh. Viděl jsem, jak jsi sem vrazila potom, co tě ti lidé na ulici uráželi." řekl a nejistě sklopil zrak. Nezdálo se, že by chtěl dívce nějak ublížit.
"Je mi líto, že jsi plakala. Chtěl jsem tě nějak utěšit, ale nevěděl jsem jak. Tohle moc neumím." dokončil a nervózně se usmál. Lei došlo, že tohle je po dlouhé době někdo, kdo s ní mluví jako s normálním člověkem. Ba co víc ten kluk se choval dokonce mile. Leia si uvědomila, že na Joshe už hodnou chvíli zírá, zatímco on čeká, až něco řekne. Slabě se usmála a promluvila:
"Já jsem Leia. Ty, ty se mě něštítíš?" byl sice milý, ale člověk nikdy neví a Leia už se spálila tolikrát, že jen tak někomu neuvěřila. Josh zvedl jedno obočí a nasadil překvapený výraz.
"Ne. Nevidím důvod, proč bych se tě měl štítit." řekl, "Nejsem jako ti tam venku. Já nesoudím lidi podle vzhledu." dodal vcelku naštvaným hlasem. Jeho výraz ztvrdl, až z něj šel strach. Leia o krok ucouvla. Pak si ale uvědomil, že to přehnal. Leia byla jen opatrná, protože lidé se k ní zrovna hezky nechovali. Trochu zalitoval, že tak vystartoval a smířlivě dodal:
"Promiň, chápu tvou opatrnost. Popravdě, nechci ti ublížit ani mi nepřijdeš ohavná nebo tak něco. Vlastně se mi tvá křídla moc líbí, jsou překrásná." opět nervózně sklopil oči a zarděl se. Leiu toto prohlášení doslova šokovalo. Slyšela toho už hodně, ale ještě nikdo, nikdy nepochválil její křídla. Nervózně se na mladíka usmála.
"D-d-děkuju." vykoktala, "Ty jsi vážně moc milý Joshi." Joshe evidentně potěšilo, že ho nazvala milým.
"Nechceš se jít třeba někam projít?" zeptal se, a když viděl v její tváři smíšený výraz, z toho, že by znovu měla vyjít ven mezi ty příšerné lidi, dodal:
"Neboj se, když budeš se mnou, nikdo tě nebude urážet. O to se postarám." Leia se na Joshe znovu usmála, líbilo se ji jeho prohlášení. Kývla na souhlas a oba vyšli na ulici. Ve světle pouličních lamp si Leia konečně mohla Johse pořádně prohlédnout. Měl husté, na ježka ostříhané černé vlasy a čokoládově hnědé oči. Byl vcelku vysoký a měl svalnatou postavu. Evidentně vzbuzoval respekt. Lidé se na Leiu neodvážili skoro ani křivě podívat. Šli tiše vedle sebe a Leia si užívala toho, že si ji lidé pro jednou nevšímají a nepokřikují na ni. Josh se usmíval, zjevně byl sám se sebou spokojený.
"Vidíš," řekl a v hlasu mu zazníval vítězoslavný podtón, "já ti říkal, že si nic nedovolí." Leia se na Joshe usmála a poprvé po dlouhé době se cítila příjemně. Znovu mezi nimi zavládlo ticho, ale ani jednomu z nich to nevadilo. Po nějaké době, když ušli asi třičtvrtě kilometru se Josh zeptal:
"Nechceš zajít na něco k jídlu? Kousek odsud je bistro, kde dělají ty nejlepší hamburgry na světě." Usmál se a čekal na odpověď. Leia chvíli váhala, ale nakonec souhlasila. Vytáhla mobil, naťukala rychlou sms a na vysvětlenou dodala:
"Jen jsem psala mámě, že se zdržím. Vyšiluje když nepřijdu včas a nedám jí vědět." pokrčila rameny.
"Jako každá máma." Řekl zvesela Josh a pomalu vyrazili k bistru. Po pěti minutách chůze došli na místo. Bistro působilo velmi útulně. Zapadli do červených boxů a Josh se Leii zeptal na co má chuť.
"Dala bych si cheesburger a hranolky." Josh se ušklíbl.
"Dobrá volba." pochválil ji. Chvíli seděli tiše a čekali na obsluhu, ale ta pořád nepřicházela. Servírka si nově příchozích všimla, ale nějak se jí nechtělo jít obsloužit tu okřídlenou holku, i když její doprovod se jí líbil. Snažila se předstírat, že má hodně práce a že si nových hostů nevšimla. Jenže po dalších deseti minutách už svého divadla musela nechat, a tak se vydala ke stolu pro objednávku. Josh už se začal netrpělivě ošívat. Chování servírky se mu nelíbilo. I Leia si všimla chování obsluhy a trochu posmutněla. Servírka dorazila ke stolu, otočila se k Joshovi a zeptala se:
"Tak co to bude?" očima koketně hleděla na Joshe a Lei si nevšímala. Josh se rozhodl oplatit ji stejnou měrou. Aniž by spustil oči z Lei, povýšeně odpověděl:
"Dáme si dva cheesburgery, dvoje hranolky a kolu." Servírku trochu znejistěl jeho nepřívětivý tón. Na to Josh ještě dodal:
"A pospěšte si. Neradi bychom tady s mou přítelkyni strávili zbytek večera." Servírka jen cosi zamumlala a odběhla. Leia se na Joshe překvapeně dívala. Trochu jí vyvedlo z míry, že ji nazval svou přítelkyní. Josh se na ni šibalsky usmál a omluvně pokrčil rameny.
"No co. Aspoň ji to naučí, jak se má chovat." Leia se usmála a byla ráda, že je tu Josh s ní. Chvíli seděli mlčky a pak se Josh zeptal:
"Co posloucháš za hudbu?" Leia otázku nečekala, rozhlížela se po bistru a přemýšlela proč se k ní Josh chová tak hezky, takže jí otázka zaskočila.
"Já vlastně ani nevím, nemám žáden vyloženě vyhraněný směr. Mám ráda klavírní skladby, ale i rockové písničky." odpovědla Leia. "Co ty?" zeptala se naoplátku. Josh se opět šibalsky usmál.
"Já náhodou hraju na klavír. Taky mám moc rád klavírní skladby. Snažím se i sám skládat." To Leiu zaujalo.
"Mohla bych si tě někdy přijít poslechnout?" zeptala se a v jejím hlase bylo znát, že ji to zajímá. Joshe to potěšilo.
"Bude mi ctí, zahrát ti." Další hovor přerušila servírka, která jim přinesla jejich jídlo. Tentokrát už Leiu nepřehlížela, dokonce se na ni i usmála. I když to byl spíš jen pokus o úsměv. Leia i Josh poděkovali a pustili se do jídla, oba už byli vyhladovělí. Po jídle ještě chvíli seděli v bistru a povídali si. Pak Josh za oba zaplatil a veškeré Leiny námitky odmávl. Vyšli ven do vlahé letní noci, a Josh se zeptal Lei kde bydlí a nabídl ji, že ji doprovodí. Leia ráda souhlasila, bylo jí příjemně ve společnosti tohohle kluka. Šli dále, povídali si a po nějaké době se Josh nesměle zeptal, jestli by u nedala své telefonní číslo. Leia mu číslo ochotně dala s tím, že ho moc ráda zase uvidí. Pokračovali v cestě, když v tom uslyšeli nějaký hluk. Lidé se shromažďovali dole na ulici, před obřím domem. Když se Leia i Josh pořádně zadívali, zjistili, že ten dům hoří a hasiči dělají, co mohou, aby plameny dostali pod kontrolu. Jeden z hasičů držel nějakou ženu, která křičela a snažila z jeho rukou dostat. Leia se podívala do horního patra obrovského domu a došlo ji proč ta žena tak vyvádí. Z okna v horním patře vykukovala malá hlavička dítěte. Křičící žena byla zřejmě jeho matka, která chtěla své dítě zachránit. Hasič dole pod oknem, křičel na malou holčičku, oslovoval jí Anabeth, aby skočila dolů, že ji zachytí do sítě, která byla natažená pod oknem. Anabeth se ale nejspíš bála a nechtěla skočit ani za nic. Jenže dům byl celý v plamenech a hasiči se k ní neměli jak jinak dostat, musela skočit. Leia neváhala, roztáhla svá blankytně modrá křídla a rozletěla se k oknu nejvyššího patra. Když se k oknu dostala, uviděla, jak se v bytě zhroutil strop a Anabeth zděšeně uskočila od okna. Leia byla nucena vlézt pro malou holčičku až do hořícího bytu. Josh dole zděšeně vykřikl:
"Leio! Buď opatrná!" Matka dítěte vše sledovala se zatajeným dechem. Všichni čekali, co se bude dít dál. Leiny křídla trochu sežehly plameny, když se protahovala oknem. Bolestně zasténala, ale jinak si toho nevšímala. Popadla malou Anabeth, holčičce mohly být maximálně čtyři roky, a vylétla s ní ven z hořícího pekla. Přivinula si děvčátko do náruče a snažila se jí ochránit před plameny. Dole všechno lidé sledovali se zatajeným dechem. Když spatřili Leiu, jak se pomalu snáší s dítětem v náručí dolů na chodník, všichni vydechli úlevou. Leia přistála kousek od hasiče, který ještě pořád držel vyděšenou matku. Jeho stisk však už povolil, žena se mu snadno vysmekla a vzala svou malou dceru do náručí. Po tvářích jí tekly slzy štěstí. Objímala Anabeth a děkovala Lei. Chvíli poté co Leia přistála se za ni Josh rozběhl. Teď stál vedle ní a sledoval, jak lidé začínají Lei pozvolna projevovat obdiv. Davem šuměl vzrušený šepot a všichni se tlačili k okřídlené dívce, by jí buď obdivně poplácali po rameni anebo pronesli pár pochvalných slov. Josh si jako jeden z mála všiml, že Leia je zraněná. Sama Leia moc nevnímala lidi kolem sebe. Měla popálená křídla i paže a dost jí to bolelo. Jeden z hasičů si také všiml jejich zranění a než stihl Josh něco udělat, hasič rázně zakřičel:
"Ustupte lidi! Copak nevidíte, že je zraněná?! Zdravotník! Kde je zdravotník?!" Lidé začali zvolna ustupovat, udělali mezi sebou místo, aby zdravotník mohl projít.
"To co jsi udělala, bylo úžasné." Zašeptal ji Josh do ucha a vzal ji za ruku. "Neboj, budeš v pořádku." Dodal ještě. Leia se na Johse vděčně usmála. Věděla, že bude v pořádku a také věděla, že lidé se na ni ode dneška budou dívat jinak.

Probuď se!

22. února 2016 v 12:12 | Marsi |  Téma týdne

Probuď se!

Probuď se prosím.
U srdce nosím,
přívěšek lásky,
na čele vrásky.

Probuď se přeci,
nezůstaň v kleci.
Uvězněn v těle.
Prosím tě směle.

Probuď se, no tak,
nezkoušej opak.
nemůžeš jít,
mě nechat bdít.

Probuď se lásko!
Odejdi masko.
Smrti se nedej,
cestu svou hledej.

Vždyť už je ráno,
však nebylo přáno.
Opouštíš svět,
bez dalších vět.

Cena života

15. února 2016 v 18:07 | Marsi |  Téma týdne

Cena života

Běží dál a dál,
jakoby se bál,
přes obilný lán.

Klade nohu před druhou,
utíká za svobodou,
už mu ji vzít nemohou.

Zvuky kroků za ním zní,
to je snad sen, snad pouze sní,
běží už přec tolik dní.

Padá k zemi únavou,
temné nebe nad hlavou,
v srdci bolest svíravou.

Už ho mají ve své moci,
zůstal sám a bez pomoci,
nedožije další noci.

Už jim není po chuti,
zbaví se té havěti,
duše k nebi odletí.

Jakou hodnotu má pro ně živý,
když se choval jako divý.
Nedal se ovládnout,
tak nemohl zapadnout.